Mancini junior zkouší štěstí ve Španělsku

Andrea Mancini (© elpaís.es)

„Ať někdo Andreovi pomůže. To prostě nejde, aby pokaždý nosil bednu s rozlišovákama“, ozývá se z jednoho tréninkového hřiště přilehlého ke stadiónu Zorilla. Andrea vypadá jako jeden z dvacetiletých kluků, kteří hrají za Valladolid B. Jeden z mnoha, ovšem jen do chvíle, než se nasouká do svého fára (Audi Q5, které si v jeho věku holobrádci z béčka mohou stěží dovolit, zvlášť když hrají jen Terceru) a prozradí své příjmení – Mancini. Andrea je synem Roberta Manciniho, jenž aktuálně koučuje Manchester City. Narodil se jednoho nedělního rána, v den, kdy jeho táta nasázel Anconě dva fíky a postupem času nastupoval ve všech klubech , kde zrovna jeho otec trénoval, nikdy ale za první tým. Lazio, Inter, Manchester City. Nyní se po krátké vsuvce v italském Fanu objevil ve Valladolidu.

Co tady dělá, když by mohl hrát v Premier League, nebo někde v Itálii? Odpověď, nebo odpovědi jsou jedním z dalších příkladů toho, jak surrealistický může být fotbalový svět. „Můj agent Paco Casal mi nabídl volbu. Říkal, že je to dobrá příležitost, neboť Valladolid je tým, který dokázal vyšvihnout nahoru hodně mladíků a mým cílem je debutovat v prvním týmu. Alespoň v poháru“, vysvětluje Andrea v baru Parquesol poblíž stadionu.

Prozatím ale za Valladolid B neodehrál ani minutu. Kvůli problémům, řekněme papírovým, ještě nemá místo na týmové soupisce. Prezident klubu Carlos Suárez to přičítá potížím, jež sebou přináší konkurzní proces, kdy je potřeba vyhovět různým stranám...“ale počítám, že na konci měsíce bude vše urovnáno“.

Andrea nadále trénuje se svými spoluhráči, byť zatím nenastoupil ani do jednoho ze sedmi zápasů, které doposud rezerva Valladolidu odehrála. Jeho přestupu předcházelo pouze krátké shlédnutí videa zprostředkovatele, jenž má pod palcem fotbalový trh v Brazílii a Itálii. „Prohledáváme trh s hráči mezi devatenácti a dvaceti lety a on vyhovoval těmto parametrům. To, že se jmenuje Mancini je jen shoda okolností. Řekli jsme si, že to zkusíme“, vzpomíná Suárez.

Mladý Mancini má neprofesionální kontrakt na jednu sezónu. Bydlí v pronajatém bytě v centru Valladolidu se svojí britskou přítelkyní („platím si ho sám, ze svého platu“), která se rozhodla přestěhovat do Španělska, aby mu zde dělala společnost. „Studuje práva a letos to bude dělat on-line. Na odpoledne se navíc přihlásila na kurzy španělštiny“, popisuje. To Andrea se jazykem ohání velmi slušně. Naučil se perfektně na Americké škole. Kromě angličtiny si musel vybrat ještě mezi francoužštinou a španělštinou a zvolil raději druhou variantu. Možná i na počest své prababičky, která byla právě z Valladolidu. „Jmenovala se Lolita. Byla manželkou plukovníka Frankovy armády. Tak mi to vyprávěla máma. Do Itálie odešla ve dvaceti a víc nevím“, vypráví Andrea.

Andrea, jenž Manchester opustil v srpnu, hraje na pozici podhrotového záložníka, stejně jako táta. V lize béček odehrál za City 39 zápasů za necelé dva roky a ve Fanu patnáct. Nikdy si ale v žádném klubu nezahrál za první mužstvo. „Když mi bylo sedmnáct, měla zájem Mallorca, v roce 2010 Espanyol. Ale nenechali mne odejít. Španělský fotbal se mi odjakživa líbil. Víc se přibližuje mému naturelu: techničtější, méně fyzický, ne tak těžkopádný jako anglický. V Anglii musíte být rychlý a silný po fyzické stránce. Hrál jsem zápasy za ligu rezervních týmů a balóny tam lítaly pouze vzduchem“, popisuje. Narozdíl od Andrey se jeho o dva roky starší brácha Filippo rozhodl zůstat se svým tátou v Manchetseru. „Trénuje s béčkem City, hledá si mužstvo v Anglii, i když by hrálo třeba jen třetí ligu. Já odešel, protože táta řekl, že by to pro mne mohla být dobrá příležitost“.

Maminka samozřejmě nechtěla, aby se Andrea stěhoval tak daleko. „Její oblíbená věta je: 'Synové mají zůstat doma“. Táta Roberto mu ale prozměnu neustále opakuje jinou větu: Musíš odevzdat 150% v tréninku, běhat, běhat a zase běhat a respektovat trenéra“. Mancini přitom zrovna neoplýval nějak zvlášť vysokou běžeckou aktivitou během zápasů. „Jo, ale teď je fotbal úplně o něčem jiném. Teď musíte být spíš atletem, než hráčem“, odpovídá Andrea. Možná i kvůli tomu si sebou do Valladolidu vzal kondičního trenéra (říká mu personal trainer) Nazarena Tozza. „Dopoledne trénuji se spoluhráči a odpoledne s Nazarenem. Od pěti do sedmi, od pondělí do pátku“. Další luxus, který si může dovolit opravdu jen pár vyvolených jeho věku.

Andrea se narodil v září 1992, přesně čtyři měsíce poté, co Sampdoria, v jejíchž řadách válčili Vialli, Toninho Cerezo a Mancini, prohrála ve finále nultého ročníku Ligy mistrů s Koemanovou Barcelonou. „O tom se doma nikdy nemluvilo. Nemluvili jsme o tomhle finále. Tohle téma je tabu. Táta to, že prohráli, moc neunesl. Viděl jsem ten zápas na videu a tehdejší Samp byla mančaftem v plném rozkvětu. Jediné, co mi táta řekl, bylo, že v kádru uzavřeli dohodu, že dokud všechny trofeje nevyhrají, nikdo z mužstva neodejde. Chyběl jim pouze PMEZ. Jenže po tom finále se dohoda porušila společně s jinými věcmi. Vialli odešel, Toninho a další taky“, vypráví. Během svého dětství vyrůstal ve společnosti Vialliho, Cereza, kteří byli v jejich domě prakticky denně. „Chodil k nám domu nejčastěji, na kus řeči, na večeři...Dodneška mají tihle tři velmi dobrý vztah“.

Říká, že první, co vzal do ruky, byl fotbalový míč. Nicméně jeho pokojíček nikdy žádné plakáty fotbalistů nezdobily. „Měl jsem doma tátu. Snad proto jsem nikdy nebyl v tomto ohledu žádný fanatik“, ujišťuje. Ovšem první autogram, který získal, má pořád schovaný -od Francesca Tottiho.