Manzano si podepsal rozsudek

Fanoušci colchoneros vyjadřují svoji nespokojenost (© google.com)

Gregorio Manzano si včera podepsal trest smrti. Tedy té sportovní. Trenér Atlética Madrid je po trapné porážce 2:3 s Getafe, které bylo před zápasem poslední a přes hodinu hrálo v deseti lidech, na pokraji odvolání. Manzano sice pořád ještě oficiálně vládne z lavičky, ale spíš to připomíná odsouzence, který jen čeká na vykonání rozsudku.

Fotbal je ve své podstatě sport iracionální, který se často vyhýbá logice. Rozhodnutí bývají hojně učiněná z afektu a ne zdravým rozumem. Atlético může být považováno za vzorový příklad této poučky. Rojiblancos to snad ani jinak neumí. Vždycky naslouchali víc srdci, než hlavě. Ovšem angažování Gregoria Manzana na trenérskou sesli se vymyká jakékoliv postatě. Je nevysvětlitelná jak z hlediska racionální, tak i emocionálního. Logicky smýšlející jedinec by k takovému kroku nikdy nepřistoupil. Na Calderónu si už Goyo prošel peklem, když na něj v roce 2003 zdejší direktiva mocně sázela. O sedm let později je situace totožná. Dokonce horší. Ani emotivní stránka věci nedoporučovala příchod kouče s visáží vysokoškolského profesora. Jeho jméno zde na břehu řeky Manzanares nepředstavuje vzpomínku na nějaké slavné období, úspěchy, ani fanoušci k němu nechovají přílišnou empatii. To spíš naopak. Pravidelní návštěvníci stadiónu Vicente Calderóna mají jiné bohy, které vyznávají, jak je při každém zápase slyšet při provolávání jmen Luise Aragonése, nebo Cholo Simeoneho. Manzanovu jménu se, bohužel pro něj, nikdy takové pocty nedostalo. Do Atlética Madrid, které po výprodeji největších hvězd (De Gea, Agüero, Forlán) prochází obdobím přestavby, bylo zapotřebí kouče s osobností, hlasem, který bude velet a ne figury, která na sobě již nesla vypálený cejch neúspěchu. 

Jediným možným vysvětlením angažmá Gregoria Manzana je potřeba Enrique Cereza prodloužit svůj neplodný pobyt v prezidentském křesle Atlética Madrid. Nejvyšší hlava colchoneros je expert na stavění zdí, které zabrzdí kritiky, které jsou směřované na jeho adresu a ze spáchaných chyb vychází naprosto neposkvrněn. Tuhle imunitu, kterou Cerezo potřebuje, umožňuje právě Manzano. On je tím snadným terčem, obětním beránkem, boxovacím pytlem, do nějž si s chutí každý příznivec rojiblancos rád bouchne. 

Cerezův problém je však v tom, že hradba, která ho chrání, má hodně chabou konstrukci a nebude to trvat dlouho a brzy bude prezident colchoneros zcela nekrytý. Manzano totiž   pravděpodobně počítá poslední hodiny ve funkci a jako klasický tonoucí se stébla chytá i Gregorio hledá všemožné prostředky, aby si udobřil své fanoušky, aby pochopili, že on není tím viníkem. „Jsou hráči, kteří nevědí, co znamená nosit dres Atlética Madrid“, vyřkl v narážce na chování José Antonia Reyese. To mu však před tribunami Calderónu moc nepomůže. Fanoušci ho ve svých myslích již dávno odvolali. Zahanbující divadlo předvedené na Coliseu Alfonse Péreze byla pověstná kapka, díky které přetekla trpělivost věrných a v posledních letech i hodně zkoušených fanoušků červenobílých z Madridu. Atlético je týmem, které přirozeně přijmá za svůj styl plný doteků, přihrávek, jenže zatím je to bez srdce, bez duše. Manzano, jestli nakonec odejde, zanechá mužstvo čtyři body od sestupových příček. A především nechá Enrique Cereza bez ochranného štítu. A na to se colchoneros těší nejvíc.