Mestalla není místo pro nezkušené

Valdo a Jonás během nedělního derby (© elpais.com)

Motto nového projektu, který v létě spustili ve Valencii, znělo poměrně nadějně. „Nakoupíme mladé talentované kluky, aby tady fotbalově vyrostli a když budou hodně vyčnívat, prodáme je“, vysvětlovali muži z vedení klubu, aniž by brali v potaz jeden podstatný faktor: tlak ochozů stadiónu Mestalla. Publikum tohoto fotbalového stánku je nesmírně náročné a od svých miláčků chce maximální výkon od prvního okamžiku, nějaký proces formování nebere absolutně v potaz. Po porážce 1:5 na Nou Campu kapitán David Albelda hleděl na soupeřovy hráče, tak zkušené fotbalisty jako Xavi, Puyol, Iniesta a pak sjel pohledem své spoluhráče. Nesrovnatelné.

Aby klub zmírnil svůj obrovský dluh, byl nucen prodat nejen své nejlepší hráče (Albiol, Villa, Silva, Matta, Joaquín), ale rovněž ty, kteří byli perfetně připraveni vypořádat se s nepříjemným tlakem, který je uvnitř kotle Mestally (Marchena, nebo César). Kádr, jemuž pořád ještě šéfuje Unai Emery, není z těch úplně nejmladších (průměrný věk 26 let), ale zcela bezpochyby jedním z nejméně zkušených. A mužstvo se právě teď dostalo do fáze emoční nezralosti, z níž nemůže najít cestu ven. Především doma je mužstvo hodně zranitelné pod diktátem svých fanoušků. Na Mestalle netopýři prohráli čtyři zápasy a ve dvou remizovali, což jsou statistiky, které se spíš hodí na mančaft, jenž se pohybuje v prostředku ligové tabulky. V ostrém kontrastu s tím jsou ale výsledky mužstva na soupeřových hřištích, kde pouze Real Madrid a Barcelona mají lepší bilanci.  

Valencia je navíc týmem, který prohrál nejvíc duelů poté, co byl ve vedení (pět) a jenž ztratil nejvíc bodů poté, co vstřelil první branku (27). V posledních kolech se tato tendence ještě víc zhoršila. Mužstvo má sice víc příležitostí ke vstřelení branky než soupeř, ale nakonec prohraje, v lepším případě remizuje. 

To byl případ valencijského derby minulou neděli. Fanoušci se pak pustili do Jonáse, přestože vstřelil gól a patří mezi nejvýraznější hráče celé ligové soutěže, poté co přišel v zimě roku 2010 z Gremia za pouhých 1,5 milionů eur. Mestalla se rovněž neváhá opřít do stopera Ramiho po jeho občasných výletech směrem kupředu, ve kterých propadá. Na startu sezóny ho všichni hýčkali jako hvězdu. Rami tomu nerozumí. Neví kam vlastně přišel. Tlaku podlehnou příležitostně i Barragán z Valladolidu, nebo Piatti z Almeríe. Nezkušenost hráčů bohužel není příznivá k tomu, aby podávali vyrovnané výkony. Výkonnost většiny členů kádru byla nestabilní. Dokonce i ten nejproduktivnější, Soldado, prošel obdobím, kdy mu v jedenácti zápasech pořádně zvlhl prach. Pozitivním překvapením je snad pouze Parejo. 

V této protichůdné vnitřní klubové politice, někteří hráči sice dospívají, zrají, ovšem jiní ničí sebe sama. Emery se snažil přesvědčit fanoušky, aby byli víc přívětiví a vlídní ke svým hráčům, ale dopadl jak zbitý pes. „Unai, na fanoušky se nesahá“, odpověděl mu deník Superdeporte. „Klient má vždycky pravdu“, domnívá se prezident Manuel Llorente podle hesla jeho bývalé firmy Mercadona. Na Mestalle je těch pravd hnedle padesát tisíc a Llorente každých čtrnáct dní přichází do ochozů Mestally se strachem, jestli mu náhodou publikum neukáže palec dolů. Prozatím je veškerý hněv davu namířem proti muži na trenérské lávce a jeho svěřencům. Ale frustrace se začíná rozšiřovat. Llorenteho zbožné přání je skončit na třetí příčce a zajistit si tak dvacet milionů eur za start v Lize mistrů. No, bude to pořádná fuška. Zástup pronásledovatelů dýchá na záda čím dál tím víc.