Mexičtí Narcos ve fotbale

Po delší odmlce se vracíme s tematickým článkem o tom jak drogy ovlivňují fotbal na americkém kontinentu. Také se jedná o poslední díl tohoto seriálu a v článku vás vezmu do země, která se spolu s Kolumbií pere o primát v provázanosti mezi fotbalem a drogovými kartely, potažmo drogami obecně.

31 států spojených do jednoho pod celým názvem Spojené státy mexické. Země táhnoucí se od suchého severu, kde sousedí s USA, zasahující do Karibiku až po středoamerické "banánové republiky". V každém spolkovém státu působí nějaký větší fotbalový klub a v každém i nějaký velký gang. Fanatismus a vášeň fandů nezná mezí, a když hraje América z Mexico City proti Guadalajaře, život v zemi se zastaví. Vášeň k fotbalu se promítá i do každodenního života, a pokud vás třeba v Itálii nebo Anglii překvapí, že každý klub z profi soutěží má krom TV kanálu i radiovou stanici, tak Mexičané mají pro každý větší tým jednu nebo i dvě stanice jak v TV, tak v rozhlase, kde se neustále něco rozebírá. Dnes se už řeší i věc, která by dříve být probírána nemohla, a to vliv drog na fotbal...

V roce 2008 postoupil klub Indios de Juaréz do první ligy a paráda to byla veliká. Město s nelichotivou přezdívkou ''Hlavní město vražd'' se zapsalo do historických análů také nějak pozitivně, a ač místní drogový lordi zakázali lidem vycházet do ulic pod pohružkou násilí, stejně se většina místních neudržela a slavilo se v ulicích až do rána.

Vrásky tento úspěch udělal na tvářích ostatních klubů a vedení ligy. V Juarezu se to "mele" a nikdo z funkcionářů si tým nepřál v první lize, protože to znamenalo, že spolu s klubovými fanoušky mohli do Juarézu zajíždět i pochybné existence z celého Mexika a snažit se rozšířit svůj vliv v tomto strategicky z pohledu pašování do USA důležitém městě.

Je nutno dodat, že lidé z celého Mexika v tom roce měli ještě v živé paměti třaskavé boje v ulicích Juarezu a Culiacánu mezi sinaloiským a juarezským kartelem. Kluby z obou měst se právě potkávaly ve druhé lize a při klubových soubojích docházelo také k výměně názorů ostřejšími věcmi, a ne, opravdu to nebyly habaňero papričky.

Mladým klubem z Culiacánu (2004) se dostáváme k sinalosjkému kartelu. Ten v osmdesátých letech dokázal skoro na celou dekádu spojit všechny mexické význačné kartely a z Mexika té doby byla na tamější poměry vcelku bezpečná země. Díky hamižnosti hlavních představitelů (Mafiosů, Padrinů ) se však spojenectví kartelů rozpadlo a o to větší nenávist pak mezi spolkovými státy panovala. Ta největší a nejzlejší krev zůstala mezi Juarezem, přes který proudila většina drog, a Culiacánem ze Sinaloi. Sinaloičané byli zakládajícími členy spojenectví a měli největší hlad po penězích, také jako první pašovali tvrdé drogy a juarezským přišlo, že by si zasloužili víc pozornosti než ''barrios'' burani ze Sinaloi.

Díky inspiraci z Kolumbie přebrali místní gangy krom kolem 80 procent celého byznysu s pašováním kokainu a heroinu z celé Latinské Ameriky také další způsob, jak se zviditelnit a upevnit svou moc. Fotbalem.

První klubu ujmuli mocipáni z pětimilionového města Guadalajara vstupem do místního FC. V dalších letech byl prakticky každý tým prvoligové soutěže vlastněn nějakým kartelem. V tomto období se však mexické kartely semknuly proti protivníkovi zvenčí, jímž byli Kolumbijci. K roku 2000 bylo však nebezpečí z kolumbijské a celkově jihoamerické strany zažehnáno a trh se změnil na distribuci a výrobu. V Jižní Americe se tak drogy vyráběly a přes Střední, kterou skoro celou kontroloval Mexičané, se dostávali do USA. Během těchto období klidu, kdy si každý kartel hlídal svůj "píseček", docházelo také k restartu mexického fotbalu a obrovského pumpování peněz do "továren na talenty", tedy místních akademií. Ač k potyčkám docházelo, tak se až do zmíněného roku 2007 jednalo o klidnější období v historii drogových bojů.

V již zmíněném roce 2007 došlo k zatčení lídrů nejvýznačnějších kartelů a nastaly boje o to, kdo získá větší moc, a to jak v rámci kartelu, tak celého Mexica.

Krvavé boje znamenají ústup z pozic v prvoligovém fotbale a místní kluby tak v minulé dekádě až na Américu, u které se nikdy nijak výrazně neprojevila spojistost s některými kartely, zchudly.

V tomto smutném období také dochází k masakrům v San Fernandu, které leží na jedné z hlavních cest pašeráků imigrantů do USA/Kanady. V roce 2010 a 2011 se tu našlo skoro 300 obětí, které cestovaly do "země zaslíbené". Místním kartelům však nestačila finanční částka, kterou běženci platili.

Chtěli je zotročit, unést pro výkupné (to když byli příbuzní dané osoby v USA/Kanadě ) atp.

Předpokládá se, že se lidé vzbouřili a dostali od kartelu exemplární trest.

Poslední dekáda zastihla mexický fotbal v dobré formě a klubový fotbal získal několikrát titul středoamerické obměny Ligy mistrů a mexický národní tým pro změnu zase Gold Cup a dokázal uhrát 16 utkání bez prohry. To ukončilo Chile hrozivým debaklem 7:0 na Copa América Centenário (100leté výročí Copy ) v roce 2015. V generálce na mistrovství světa v poháru konfederací skončilo Mexico čtvrté po porážce od Portugalska. Další zápasy jsou ještě vlahé paměti, takže je tu nebudu vyjmenovávat.

Tímto se oklikou dostáváme k tomu, že ač je Mexiko více než nadprůměrným národním týmem a na mezinárodní úrovni se s ním musí počítat, přece jen nepatří mezi favority na MS a nemůžeme ho řadit k týmům Argentiny, Brazílie nebo i Uruguaye. Čím to je, že takto velká země, která fotbalem žije a dala světu některé legendy světového fotbalu, přesto v celosvětovém žebříčku zaostává?

Tomuto tématu se budu věnovat v příštím článku zaměřeným na to proč Mexiko přes všechny předpoklady není špička.