Miliónové investice leští lavičku

Jonathan de Guzmán (© google.es)

Za půldruhého měsíce, co kormidluje žlutou ponorku, si José Francisco Molina získal potřebný respekt u drtivé většiny příznivců Villarrealu. Hráči se vyjadřují ve smyslu, že je nový kouč dokáže pochopit, předváděná hra už je více rozpoznatelná, výsledky se zlepšily a fanoušci již nehledí z tak velkými obavami na sestupové příčky, byť samozřejmě vyrovnanost v těchto patrech tabulky je až neuvěřitelná. Nikdo nezpochybňuje trenérovu autoritu ani jeho rozhodnutí. A rodina Roigů, která klubu vládne, může být navýsost spokojena s rozhodnutím vytáhnout Molinu od kormidla druholigového béčka do prvoligové arény, přestože bývalý reprezentační gólman nepřímo poukázal na nepříliš dobré letní plánování, nechajíc na střídačce posily De Guzmána (Mallorca) a Zapatu (Udinese), kteří dohromady přišly klubovou pokladnu na patnáct milionů eur.

Molina vrátil Villarrealu jeho styl, jehož hlavní osou je středová linie. A v ní pro Jonathana de Guzmána, získaného v poslední srpnový den za osm milionů eur, místo prozatím není. V osmi utkáních, které má na kontě Molina, nastoupil De Guzmán do pouhopouhých pětačtyřiceti minut nevydařeného zápasu na Vicente Calderón, které ponorka totálně zkaňhala a podlehla zaslouženě 0:3. Zlepšení, které Villarreal zaznamenal, mohl v dalších šesti střetnutích Jonathan pozorovat pouze z náhradnické lavičky. Fotbalista, jehož vyplivla dorostenecká akademie Feyenoordu Rotterdam, tak může v klidu za postranní čarou studovat, jak že to ten Bruno, Senna, Cani a Borja Valero vlastně dělají. „Pracuje dobře, ale jsou další, kteří jsou lepší, než on“, zdůvodňuje na slovo skoupý novic mezi trenéry – prvoligisty příčinu jeho vysedávání na lavičce.

De Guzmán byl po odchodu Cazorly do Málagy první a vlastně i jedinou volbou na uvolněné místo. Villarreal sice vydělal na věčně usměvavém šikovném klenotu dvacet milionů, jenže bylo třeba trochu pofackovat účty a tak žádná hvězda do padesátitisícového města přijít ani nemohla. Techniku měl docela dobrou, střelu rovněž, v nohách slušnou dynamiku, která měla představovat plus pro mužstvo, které mělo časté sklony k herní pauze a zpomalování tempa. Podle toho, co předváděl na Mallorce, se dalo vytušit, že vedle defenzivního štítu, v tomto případě Bruna, by se mohl uvolněné pohybovat směrem kupředu. Díky Sennovým zdravotním problémům začal Jonathan sezónu jako organizátor hry celého souboru, přesunul se na podhrot, aby skončil na krajích středové lajny. 

Ani na jedné pozici nepředvedl nijak zvlášť úchvatné výkony. S adaptací na nové prostředí, kde převládají Španělé a jihoameričané, mu příliš nepomohla ani jeho zahloubaná a introvertní povaha (při cestách k zápasům venku prakticky s nikým nekomunikuje), slabá španělština, přestože je v zemi už přes rok, nesmělost... Garrido ho na začátku sezóny držel v sestavě co to šlo. Snad proto, aby vyždímal nejvyšší výkon z posily, kterou doporučil a aby klubem investované peníze nevyletěly komínem. 916 minut rozdělených do patnácti duelů, čtrnáct z nich s Garridem na lavičce - to je bilance rodáka z kanadského Ontaria. Jediný gól si připsal v Lize mistrů proti Bayernu.

V základní sestavě držel Juan Carlos Garrido i kolumbijského zadáka Zapatu, jehož Villarreal koupil v létě z Udine za sedm milionů eur. Ani on se však Molinovi příliš nezamlouvá a v nedělní bitvě proti Athleticu ho využil terpve potřetí, snad kvůli jeho fyzické konstituci. Nicméně výkon ani jednoho z nich neodráží cenu, kterou v létě klub akceptoval. Garrido, aby neudělal špatným sebe ani své šéfy, si netroufl vyhodit je na lavičku. Ovšem negativní výsledky nakonec vyhodily jeho. Pro Molinu má ale větší cenu dobro týmu, které staví výš, než letní investice do posil které nebude nasazovat jen proto, že stály hodně peněz.