Mistrovství světa 1930 - velké zmatky v malé Uruguayi

Logo turnaje

Hola Compaňeros, vítám vás u našeho nového seriálu, který se bude zaobírat všemi mistrovstvími světa, která byla hrána na Jihoamerickém kontinentu, a podívá se na ta ostatní optikou z druhé strany oceánu.

Nemálo z nás ví, že jsme se dvakrát umístili na druhém místě, i když už to jsou pěkně vousaté letopočty. Ale jak turnaje vůbec vypadaly? Kdo hradil hotel (spali vůbec fotbalisté na hotelu)? Jak se tam a tam týmy dostávaly a mnohé další si povíme v tomto historicky laděném výletu po zemích, které měly tu čest hostit největší sportovní událost na světě (opravdu, Letní olympijské hry jsou až druhé, co do počtu sledovanosti na světě).

Dovolte mi tedy prosím kontrolu vašeho palubního lístku na zaoceánský parník Conte Verde a užijte si bezmála třítýdenní plavbu do Montevidea.

"No boys, to fakt ne. Nemůžu vás pustit na tři týdny někam k Argentině. " - John Madden, skotský internacionál a momentálně trenér pražské Slavie, se podíval na svůj tým v šatně letenského stadionu. Nikdo nic neříkal, protože kouč měl obrovský respekt. Ve vzduchu však bylo cítit napětí, protože hráči na MS opravdu chtěli. Trenér Madden už byl ve Slavii skoro 25 let a z kolébky fotbalu toho do střední Evropy přinesl opravdu mnoho a obohatil celý rakousko-uherský fotbal. Jeden z nejlepších brankářů té doby František Plánička se podíval smutně na trenéra: "Ale trenére, jsme mistři ligy, kdybychom tam se sparťanama jeli, mohli bychom to celé vyhrát." "Ani Sparta nebude nikoho pouštět, bylo by to moc nákladné a nebezpečné. Mluvil jsem s Johnem (John Dick, tehdejší trenér Sparty) a ani on po domluvě s hráčskou asociací vaší země nebude pouštět nikoho ze svého týmu." John Madden se podrbal na bradě a prohlédl si své svěřence. "Jestli vás to uklidní, lads, tak ani nikdo ze Spojeného království se nehodlá na tu dlouhou cestu vydat."

Ekonomická situace a také strach z neznáma zapřičinily, že prvního MS ve fotbale vůbec se z Evropy účastnil jen malý počet týmů.

Takhle nějak to mohlo vypadat v Květnu 1930 v šatnách letenského stadionu, kde Slávisté oslavili 4. titul během sedmiletého trvání Asociační fotbalové ligy. V té době probíhala celosvětová hospodářská krize a většina evropských zemí považovala za nešťastné, že se bude hrát v malé 3milionové zemičce kdesi v Jižní Americe. Sic byla Uruguay dvakrát nejlepším týmem na olympiádách v uplynulých deseti letech, takže výkonnostně se s nimi muselo počítat, ale po stránce ekonomické a cestovatelské to tak příjemné nebylo. Přece jen 3 týdny na zaoceánském parníku je dlouhá doba. K tomu třeba připočíst, že ve Velké Británii se stále ještě nezapomnělo na zkázu Titanicu před 18 lety a z cesty do "Nového Světa" tak stále panoval strach, i když obchodních i cestovních lodí mezi kontinenty plulo víc než dost.

Vypadalo to na první a rozhodně ne poslední fiasko fotbalové asociace FIFA. Uruguayci se začali bouřit vůči evropskému nezájmu a začali vyhrožovat bojkotováním nejbližší olympiády a vystoupení z FIFA. K vystoupení a bojkotu také přesvědčovali Argentince, kteří svým malým bratrům pomalu ale jistě začali vycházet vstříc.

Tady však přichází ke slovu všemi mastmi mazaný lišák Jules Rimet a prezentuje světu putovní trofej: zlatou Niké. Původně se měli rozdat medaile a tím to mělo hasnout.

K tomu přihodil že FIFA uhradí část nákladů na cestu do Uruguaye a těm, kteří postoupí ze skupiny, pomůže i s úhradou zpáteční cesty.

Avšak národní fotbalové asociace prvního sledu, mezi které se dala počítat i naše československá, nereagovaly, a tak na turnaj vycestovala z těch lepších jen Francie doprovázená Jugoslavií, Rumunskem a Belgií. Tyto čtyři celky se na konci května sešly v Le Havru na severu Francie a vypluly směr Montevideo.

V hlavním městě Uruguaye uvítal čtveřici vyvolených sám Enrique Buero, muž který měl lví podíl na konání MS právě v jeho zemi. Také další tisíce lidí se tísnily v okolí přístavu a vítaly evropské velvyslance fotbalu. Zklamaní přistěhovalci z Evropy, kteří zde byli již dvě generace, vítali nejvíce zástupce galského kohouta (krom Němců pochpitelně, ti fandili a vítali Rumuny a Jugoslávce). Po bezmála hodinovém řečnění pana Buereho byli unavení hráči převezeni do hotelů (Uruguay hradila všechny náklady).

Měli jsme tu jednu skupinu po čtyřech a tři skupiny po třech. Z každé postupoval jeden celek a to přímo do semifinále.

Ve skupině A brala kontroverzně první místo Argentina. V rozhodujícím mači s Francií brazilský rozhodčí odpískal v 84. minutě konec zápasu za stavu 1:0 pro Albiceleste, v tu chvíli se zrovna chystal francouzský útočník vystřelit před osamoceným brankářem a strhla se mela. Zápas se sice dohrál, ale kohoutům to již nebylo co platné, situace 1 na 1 se neopakovala.

Ve skupině B dokázala Jugoslávie porazit mohutně fandícím publikem podporované Brazilce a mohla se radovat z postupu do další fáze.

Ve třetí skupině nikdo neočekával nic jiného než hladký postup domácích,  a i když to Urus jak Rumunsko tak Peru pěkně ztížily, Uruguayci so došli pro první místo.

V poslední skupině nebylo o favoritovi dopředu rozhodnuto, ale vyhrálo ji mužstvo USA. Byť se to také neobešlo bez kontroverzí, kdy si hlavně Belgičané stěžovali na tvrdou hru Američanů hraničící s rugby. Nic platné jim to však nebylo a tým skládající se z hráčů působících v horších týmech fotbalových soutěží z britských ostrovů postoupil do semifinále proti Argentině.

80 tisíc diváků se vměstnalo na Estadio Centenarioy aby vidělo bitvu mezi USA a Argentinou. Argentinci měli o celých 5 dní méně na odpočinek než jejich soupeř. Dnes nemyslitelné, tehdy se nad tím nikdo ani nepozastavil a Albiceleste si s "rugbisty" ze severu poradili 6:1. Výsledek však již nereflektuje plně vývoj zápasu, protože Američané nehráli tak špatně, jak by se předpokládalo. Do 61. minuty to bylo 1:0 pro bleděmodré, ale gol v 70. minutě na 3:0 odpor USA zlomil.

V druhém semifinále se opět objevil rozhodčí brazilský Rego, jenž zařízl Francii. Uruguayci už se viděli ve finále, protože jim bylo jasné, že mají tak třikrát lepší tým, a i kdyby se chybička vloudila, tak je sudí podrží. Měli pravdu. Ač je v páté minutě zchladila rána Sekuliče znamenající vedení hostů. Uruguaycům facka pomohla a zápas opanovali stejným výsledkem jako jejich sousedé.

Finále tedy předpovídalo velkou parádu. Velcí rivalové se sejdou ve finále prvního MS. Do Montevidea proudili od semifinálového střetu s USA další a další fanoušci Argentiny, kteří se nemohli na předešlé zápasy svého výběru dostavit. Brzo cizincům v hlavním městě a možná i domácím nebylo chvíli jasné, kdo je kdo v ulicích Montevidea.

Zápasu předcházela ještě vtipná historka s belgickým rozhodčím Langenusem. Ten původně nebyl nominován na finálový duel, a tak vyrazil do Buenos Aires na loď domů do Evropy. Po příjezdu do místního přístavu tam na něj však čekal telegram z Montevidea, že se má okamžitě vrátit a odpískat finále. Nikomu totiž nedošlo, že nominován na finále nebyl nikdo, a vzhledem k Jihoamerickým vztahům by nebylo dobré, aby finále pískal někdo z místních.

Argentinský kapitán lodi, která měla spolu s Langenusem cestovat do Evropy, svolil, že se pojede o čtyři hodiny později (Nevím co na to řekli ostatní pasažéři, prostě klasické jihoamerické "Maňana") a sám se uvelebil v námořní restauraci, kde chytali radiový přenos z Uruguaye. Pro Langenuse byly mezitím poslány policejní čluny, kdy se v polovině cesty otočily zpět, protože někomu došlo, že by tam evropského sudího mohly zavézt Argentinci, když už ho mají na svém břehu řeky La Plata. Tak se také stalo, po půl hodině na břehu řeky La Plata vyrazili policisté a sudí na druhý břeh. Tam proběhla rychlá kontrola, zda-li je to opravdu Langenus a nemá u sebe žádnou zbraň, a hurá na taxi na stadion.

Centenario se těšilo na velký zápas. Do areny se vměstnalo 90 tisíc fandů, z toho minimálně třetina Argentinců promíchání hezky mezi sebou a evropský sudí, který měl už hodinu cestovat domů, odpískal první finále MS ve fotbale v historii.

Zápas se povedl, soupeři si nic nedarovali a byla to taková malá válka. Domácím, se povedlo zvítězit 4:2, a ač byli Argentinci smutní, tak byli rádi, že jsou stříbrní a že za oběma celky skončil první výběr z Evropy v podobě Jugoslávie. Na konci finálového večera ještě Enrique Buero poděkoval všem, kdo přijeli na turnaj, popřál šťastnou cestu Langenusovi a vydal se oslavovat s trofejí...

V příštím díle seriálu si shrneme události dalších dvou MS z jihoamerického pohledu, která se už pomalu halila do šedivého hávu ve znamení smutku a nadcházejícím událostem.

Mimochodem v roce 1930 také právě strana NSDAP vyhrává poprvé a ne naposledy volby...