Mourinho a debata o vhodném modelu cantery

V poháru vynikal José Rodríguez (© as.com)

Formovat a vychovávat hráče, nebo soutěžit o co nejlepší výsledky? To je pravděpodobně otázka, kterou si kladou v mnoha klubech, v jejich mládežnických kategoriích a rezervních týmech. Odpověď se zdá být lehce rozostřená, nejasná, neboť ideálně by oba dva procesy měly jít ruku v ruce. Je složité formovat mladé hráče, aby fotbalově rostli, jestliže nepodají v soutěžním zápase odpovídající výkon. A naopak, když jsou jediným cílem víkendové výsledky, je obtížné sladit tuto mentalitu s trpělivostí, kterou je třeba pro růst mladých talentů. Ideální by bylo držet obě věci v rovnováze. Ovšem praxe je samozřejmě hodně odlišná a debaty kolem tohoto tématu vlastně k fotbalu neodmyslitelně patří.

V posledních dnech se vinou Josého Mourinha rozhořela diskuze na toto téma i v Realu Madrid. Vše začalo úterní tiskovkou, kde The Special One napadl svojí vlastní canteru a zvláště pak metody Alberta Torila, jež označil jako hlavní důvod toho, proč tolik málo využívá služeb hráčů z Castilly. „Fabinho je hráč v letech, které by měli mít skoro všichni hráči Castilly. Když někdo ve 23, 24 letech nedošel na dostatečnou úroveň potřebnou pro postup do prvního týmu, nedostane se na ni ani ve 27, nebo 28“, prohlásil trenér Realu a generální manažer klubu aby později poslal přímý vzkaz samotnému Albertu Torilovi: „Musí se rozhodnout, co je důležitější, jestli skončit čtvrtý, pátý, nebo devátý v Segundě, nebo pomoci vývoji hráče“.

Mourinhova nespokojenost s tím, jaký směr nabrala politika cantery Realu Madrid odstartovala v lednu roku 2011, tedy v okamžiku kdy na trenérskou lavičku béčka zasedl Alberto Toril. Předtím, již za vlády Florentina Péreze a Ramóna Martíneze, muže odpovědného za nižší kategorie královského klubu s Alejandrem Menéndezem na střídačce rezervy, se dalo s jistotou tvrdit, že hlavním mottem bylo formování a výchova mladých fotbalistů. Téměř jediným. Až do takové míry, že místo v tabulce nezajímalo prakticky vůbec nikoho. Kouč Menéndez nezakrýval, že po něm nikdo nikdy nechtěl postup do Segundy. Ovšem od Castilly byly vyžadovány určité jiné formality. Aby byl například v neděli připraven ve Valdebebas k dispozici trenérovi prvního mužstva jenom proto, kdyby náhodou potřeboval nějakým hráčem doplnit trénink A týmu. Jenže to představovalo návrat autobusem častokrát v brzkých ranních hodinách z opačného kouta Španělska a hráči museli trénovat bez jakéhokoliv odpočinku. Tedy když byly povolání k prvnímu týmu, což se nestávalo úplně pokaždé. 

Jenže smýšlení uvnitř klubu se pomalinku začínalo měnit. Propast mezi Segundou B a Primerou byla natolik velká, že by eventuální začlenění některého hráče Castilly do prvního týmu neproběhlo tak lehce. A k tomu ještě Barcelona B, největší rival, byla pohodlně usazena v Segunda División s mužstvem, v němž se podařilo spojit mladíky s „veterány“ a navíc vedení katalánského klubu neváhalo investovat nemalé částky do hráčů z venku. 

Tudíž v lednu roku 2011 se s příchodem nového trenéra změnila i dynamika rezervy Bílého baletu, jenž týmu vtiskl mnohem soutěživější charakter, než do té doby měl. Dvě účasti v play-off o postup byly klubem přijaty velmi příznivě.

Už v létě roku 2011 přišly do kádru posily, i když nebyly až takového rozměru, jak se očekávalo. Ovšem v zimním přestupním už dorazil na hostování Pedro Mosquera (teď mu je 24), jenž hrál v základní sestavě až do skončení soutěže. Letos v létě se díky postupu do Segundy bojovalo o udržení hráčů, kteří měli spoustu nápadníků: Juanfrana (24), Mejíase (23), Casada (23) a především těch z prvního týmu Nacha (22) a Moraty (20). Béčko se navíc posílilo o zkušené Ivána Gonzálese (24), Quiniho (23), nebo Davida Mateose (25) plus ještě dva hráče na přestup - Fabinha a především Borjy Garcíi, za něž klub neváhal uvolnit 1,5 milionů eur za každého z nich, což byla docela slušná investice. 

Kroky, které bezpochyby posílily změnu mentality cantery merengues, jež v těchto dnech bojuje nejen za formaci svých hráčů, ale rovněž i za co nejlepší výsledky, což dokazují jedny z nejlepších sezón za několik uplynulých let. Něco, co Mourinha zřejmě příliš nepřesvědčilo, nebo to alespoň vyplývá z jeho prohlášení. Portugalce hodně rozladil odchod Alejandra Menéndeze od kormidla béčka. A zdá se, že mu nešla pod vousy ani změna scénáře, kterou aplikovali o stupínek níže. Neshoda mezi oběma kouči panuje od Torilova nástupu do funkce. Teď zpochybňuje nejen jeho metody ale nakonec i celé madridské cantery. Konkrétně v poslední půtce šlo o Nacha Fernándeze, jenž celou mládežnickou kariéru hraje na postu stopera a jehož chce nyní překovat na krajního beka.

Měla by tedy Castilla sloužit výhradně a exkluzivně prvnímu týmu, měla by mít svoji vlastní nezávislou autonomii, nebo je ideální formulkou kombinace obou názorů? Podle cesty, kterou se Real a především Mourinho vydali, tedy nevychovávat odchovance pro první tým, nýbrž pro ostatní z venku, je ideální podřizovat veškerou práci s odchovanci chodu prvního týmu do nějž nepřijde prakticky nikdo? Odpověď je složitá. A dosáhnout rovnováhy pro správné formování každého hráče ještě víc.