Narcos a kolumbijský fotbal

footballhistory.org, Dominika na cestě jižní amerikou

Jak jsem již cca před měsícem avizoval, budeme se také zaobírat tím, jak obchod s drogami ovlivnil fotbalovou kulturu v Jižní a Střední Americe. V první části začneme zemí, která je tímto problémem nejvíce proslulá.

Když před dvěma lety Kolumbií projížděla Dominika Gawliczková (parťačka trabantích výprav a přítelkyně pana Přibáně, který to celé organizuje), sama očekávala zemi, kde na každém rohu uvidí scénky jako vystřižené z netflixovského seriálu Narcos. Navštívila spoustu krásných míst a některým věcem se dost podivila, když třeba každé ráno a večer hraje v rádiu kolumbijská hymna, aby všichni věděli, v jak úžasné zemi žijí. Jinak jí přivítala vstřícnost místních, kteří ač sami mnoho nemají, tak rádi ještě pohostí evropskou výletnici. Na druhou stranu potkala i mnoho lidí, kteří ji chtěli obrat o její cennosti, ať už nějakým podvodem nebo přímo na ulici silou. Za bílého dne Dominice takto zcizili foťák a ona se až do konce svého pobytu v Kolumbii nezbavila pocitu, že je sledována.

V tomto úvodu jsem chtěl jen čtenářům předvést, jak je Kolumbie země plná paradoxů, kdy i v té nejmenší "sámošce" - ne nepodobné obchodům vietnamských podnikatelů u nás - hlídá guard s nějakou střelnou zbraní a ulice jsou plné policistů, naproti tomu není problém sehnat na ulici jakýkoli kontraband a policisty to vcelku moc nezajímá. Takových paradoxů nás v článku čeká více.

V polovině osmdesátých let vstupuje Pablo Escobar do Atlética Nacional a stává se veřejným tajemstvím, že v klubu pere své narkopeníze. V té době bylo obvyklé, že přední kolumbijští hráči mizeli z ligy do Argentiny, Brazílie potažmo Mexika a poté do Evropy. Escobar se poohlížel po další možnosti, kde utrácet a prát peníze, které už neměl kam dávat. Proto se rozhodl, že učiní přítrž únikům domácích hráčů do ciziny, ale že budou proudit právě do jeho medellínského týmu. Postupně tedy začal skupovat hráče po celé zemi a z Nacionalu se stával super tým. To se nelíbilo členům největší rivalského kartelu z Cali a tak sami vstoupili do América de Cali, a aby Escobara trumfli, začali vynákladat peníze do mládežnických center a fotbalových hřišť po městě a širokém okolí. Byli to právě oni kdo začal s projekty pro mládež a ne Escobar jak většina zdrojů uvádí. Pablo chtěl být vidět, a tak peníze vkládal hlavně tam, kde byly okamžité úspěchy. Když však viděl, že América vzkvétá a její tým je pod náporem nových a nových talentů stále lepší, rozhodl se také investovat do mládeže. Díky tomuto soupeření je kolumbijský fotbalový národní tým nyní tak skvělý, kdyby těchto soupeření nebylo, nejspíš by byl na úrovni Paraguaye a Venezuely... Také díky těmto skutkům se mužům z Cali Cartelu začalo říkat džentlmeni (Caballeros) a Escobar si získal pověst Robina Hooda.

V roce 1989 získává Atlético Nacional Copa Libertadores jako první kolumbijský klub v historii, o rok později se Kolumbie kvalifikuje po dlouhých 28 letech na MS a tento úspěch posléze ještě dvakrát zopakuje. Ač si to vysocí představitelé země nechtějí připustit a nepřipouštějí to ani v médiích, k těmto úspěchům výrazně pomohly peníze z narkotik. Většině lidí je to jasné, ale co už... Násilí je tu na denním pořádku, tak alespoň mají vzkvétající fotbal .

Až po MS ve Francii to bývalý kouč Maturana veřejně přizná do televize.

S jídlem roste chuť, a tak na konci "osmdesátek" drogový králové sází na kolumbijskou Premier League o stošest, nejznámější je případ Andrése Escobara a jeho smrti. Jiných neblahých událostí je však více. V roce 1989 tak po zápase mezi rivaly Independiente Medellín (také Escobar) a América de Cali přichází o život rozhodčí, jenž měl být uplacen z obou stran. Chytře se snažil zápas dovést do remízového stavu, přesto nebo právě proto zaplatil cenu nejvyšší. V souvislosti s těmito a mnohými dalšími událostmi, které však nekončily naštěstí nějakým úmrtím, se CONMEBOL odvolal vůči účasti kolumbijských fotbalistů na nadcházejícím MS. K tomu však za dosud nevyjasněných podmínek nedošlo. Aby se vlk najedl a koza zůstala celá, tak kolumbijský svaz propouští své "nejprofláklejší" tváře, kteří však zůstávají v pozadí a "tahají" za nitky i nadále. Tato situace je více než podobná s tou naší současnou, to je na tom to smutné, že zde máme zemi, kde nemohou ani po velké potřebě spláchnout a použitý toaletní papír vyhazují do připravených košů, a pak skoro západoevropskou zemi, kde se stále drží staří komunističtí dinosauři a ovládají ji skoro stejně.

Nu co už to bych moc odbíhal.

V roce 1991 je Escobar zavřen do jeho luxusního vězení La Cathedral a jeho činnost v kolumbijské první lize klesá.

Pablův vliv je však tak obrovský, že dokáže přímo v La Cathedral sjednat fotbalový zápas mezi výběrem Kolumbie a výběrem Diega Maradony, který se ještě s Padrinem rád vyfotí a na cestu do Argentiny určitě vyfasuje nějaký bonus k obdrženým dineros.

Rok 91 také znamená, že ostatní kartely rozeseté po Kolumbii houfně skupují týmy a ovlivňují výsledky zápasů. Největší podíl získává nyní kartel z Cali, posléze také skupina z oblasti Once Caldas. Once je zajímavý tím, že bylo veřejným tajemství, že patří nějakému narkobaronovi, nikdy se však nepotvrdilo kterému. Tento klub je také druhým kolumbijským klubem a zatím posledním, jenž získal Copu Libertadores.

Po Escobarově skonu o dva roky později převládá v celé zemi chaos vrcholící zabitím Andrése Escobara po MS 94. Po těchto událostech na kolumbijskou vládu a fotbalový svaz začínají apelovat ostatní země CONMEBOLU, ale i FIFA, aby začala s problémy něco dělat a že situace je horší než v některých státech Afriky.

První, kdo začali proti nekalým praktikám vystupovat, byli sami fotbalisté, kteří se živili fotbalem v jiných zemích, a to hlavně v Evropě. To vedlo k první vlně zatýkání a do velkých problémů se dostaly bývalé kluby Pabla Escobara, které střídaly majitele jako na běžícím páse. Například u Independiente Medellín tato situace trvala až do MS 98, tedy skoro tři roky, než se ustálila. Postupně promlouvalo čím dál více lidí a klubko se rozmotávalo, až se kolem roku 2000 definitivně rozmotalo a místní liga byla alespoň na nějakou dobu "očištěna" od toho nejhoršího.

Zájem o fotbal začal u mladých upadat a dostal nálepku "špinavého sportu". Tím bylo docíleno, že Kolumbie se fotbalově propadla a na MS se podívala až v roce 2014, několik let potom, co se fotbal začal dostávat opět do popředí zájmů a jako sport, který vám pomůže dostat se z chudoby.

Kam se bude kolumbijský fotbal ubírat dále, je zatím ve hvězdách, protože v zemi, jako je Kolumbie, se můžou věci měnit ze dne na den.

Doufám že se vám první díl seriálu líbil a v příštím díle se můžete těšit na nějakou méně okoukanou zemi z pohledu vlivu drog na fotbal.