Nejlepší fotbalista, co nikdy nehrál

Carlos (uprostřed) s Bebetem a Renatem Gaúchem

"To je von," špitá asi desetiletý chlapec svému kamarádovi na letišti v Ajacciu, hlavním městě Korsiky. Z letadla vystupuje vysoký snědý elegán s vlasy staženými do culíku a slunečními brýlemi. Pohledem přejede dav fanoušků a podrbe se na bradě. Potom rozpaží a dav začne křičet "Císař, císař".

Takto vypadal první přílet do evropy pro největšího fotbalového podvodníka všech dob. Carlos Raposo Henrique přezdívaný císař (kaiser) přijel do Francie, aby podpořil čerstvého účastníka Ligue 1 Gazélec Ajaccio.

O tomto muži bylo popsáno již mnoho, také film byl natočen. V tomto článku bych vás však rád provedl těmi méně známými fakty z jeho života. Takže jak se vlastně stalo, že ho chtěl evropský tým?

Patnáctiletý Carlos doposud hrající za mládežnické kluby v jeho rodném městě si brzo začne uvědomovat, že ostatním fotbalistům v týmu nestačí. Také si je vědom, že jsou zde i mladší hráči než on a i ti ho začínají herně převyšovat. V čem však Carlos vyniká, to je obrovské charisma, které kolem něj vytváří tak pozitivní auru, že je těžké ji nepodlehnout. A mladík si to postupem času začíná uvědomovat. Čím fantastičtější historky si vymýšlí, tím více má přátel a tím více se stává známým ve svém "barriu".

Do školy prakticky nechodí, protože trpí blíže nespecifikovanými problémy v oblasti genitální (jeho slova), a rodičům pro změnu tvrdí, že do školy normálně chodí a jest premiantem...

Kdekoho by napadlo, že chtěl hlavně honit "merunu" a zlepšovat se. To však ne. Někdy pomáhal známým na poli, aby něco přivydělal, anebo různě kradl... Nebyl to však nějaký zloděj, co šel za miliony. On chtěl jen nějaké to pivko, a aby mohl holky pozvat na nějaký ten drink. Jeho oblíbené pivo bylo značky Kayser a on si tak od vrstevníků vysloužil tuto pro něj hanlivou přezdívku, avšak jako ze všeho, i tady se mu z ní povede vytěžit maximum...

Nějaký čas mu to takto vycházelo, ale jak to tak bývá, takovýto podivný status quo nemůže vydržet napořád, a když mu na to doma přišli, tak udělal to, co udělá ještě mnohokrát. Prásknul do koní.

S pár drobnými v kapse a s pomocí svého přítele se dostal do Rio de Janeira, kde chtěl zkusit své štěstí. Poštěstilo se mu a za bydlení a stravu ho přijalo do svých řad Botafogo. Prezident Botafoga měl však dohodu s manažerem mexického klubu Puebla, kterému slíbil v dohledné době nějaký talent. Slovo dalo slovo a po dvou nocích strávených v Riu zaválo štěstí našeho hrdinu do Mexika. Zde se přezdívka Kayser změnila na Kaiser a sám hráč si příběh upravil tak, že doma totiž hrál jako Franz Beckenbauer, tak proto. Samozřejmě že kvůli "zraněním" neodehrál ani minutu a ani ne po půl roce se pakoval zpět do vlasti.

Rád chodil po městě s klubovou taškou Puebly anebo v klubovém oblečení a říkal, že je v Riu jen na rekonvalescenci a kvůli individuálnímu tréninku. Díky těmto lžím a penězům, které dokázal v Mexiku vydělat, se pomalu dostával do povědomí místních fotbalistů a manažerů. Byl to ten neznámý, co vyhrál mexický pohár (nevyhrál) a ten co ukazuje mexičanům moderní základy fotbalu. To všechno v pouhých osmnácti letech.

Místní profesionálové ho začali brát mezi sebe a "protáhli" ho nejvěhlasnějšími nočními kluby ve městě jako V.I.P.

Když mu začaly docházet peníze, tak si postěžoval Renatovi Gaúchuovi, kterému den předtím pomohl sbalit jednu místní slečnu, že mu Puebla nechce proplatit letenku a chce aby jel autobusem. Čeho se však on bojí, protože je známý hráč a mohli by ho unést.

Renato mu chce nejdříve zaplatit letenku, ale pak ho napadne. Nabídne Carlosovi aby ho následoval do Grémia.

Zde tedy zkraje 80. let začíná brazilské putování po velkých klubech v zemi. Carlos je všude středem pozornosti a Bebeto, který s ním v onu dobu také "pařil", říkal, že takhle dobře mu bylo jen s jeho vlastní ženou. Neskutečný šarm a charisma tak otvírá Carlosovi dveře, kde se dá.

Co na tom, že je už pár let v kuse zraněný. Vždyť je s ním zábava a ví, jak se chovat a bavit s dámami různých věků. Prochází tak největšími brazilskými kluby. Po několika měsícíh tradičně končí, protože kluby mu nechtějí vyplácet jeho královskou gáži. V této době také dochází na usmíření s rodiči, kterým stále tvrdil - tak jako ostatně všem - že byl do Ria de Janeira unesen.

V roce 1984 přichází s majstrštykem, když v přítomnosti Carlose Alberta vypráví o finále Copa Libertadores proti Renatovi Gauchovi a o tom, jak mu zkomolili jméno, že je Henrique a ne Enrique, jenž je uveden v oficiálním zápisu z utkání. Také vypráví o nespravedlnosti, že i po vyhraném finále s ním klub Independiente neprodloužil smlouvu. Carlos Alberto má spoustu konexí, hodně na francouzský fotbal a povede se jim "udat" nešťastného Carlose o dva roky později.

Ten tak do přístavního města přilétá jako velká posila a vítěz Copy Libertadores a nejlepší střelec argentinské ligy. Samozřejmě že tyhle řeči nenapovídal váženému Carlosovi Albertovi, ale naučil se francouzsky a vystupoval přes telefon jako svůj agent z Lisabonu.

Francouzi díky doporučením od C. Alberta neměli důvod si informace ověřovat a my se tak dostáváme na úvod našeho článku.

Carlos hrdě zapozoval s dresem na všechny strany. Hollywoodským úsměvem se prezentoval všem fotografům a následně byl dotázán, zda udělá nějaké fotbalové kousky s balonem pro diváky.

Ani zde Carlos nezaváhal. Vzal si míč od trenéra a po tváři mu opět přeběhl šibalský úsměv.

Nakonec míč kopl mezi diváky. Ti byli nadšení a tak to ještě několikrát zopakoval s jinými míči. Kouč se na něj jen podíval a odfoukl něco o bláznivých brazilcích a odešel.

Zde následovala rutinní práce se zraněními k čemuž výrazně dopomohl jeho spoluhráč a přítel Fabinho. Jednou ho srazil na před stadionem, když jel na kole, pak ho zase "nechtíc" kopl z legrace do kolene. 

Některé zprávy hovoří o tom, že Carlos Raposo Henrique na Korsice nebyl, což by ale díky svědectví místních fotbalistů a funkcionářů mělo být vyvrácené. Sám Fabinho s žertem po konci kariéry říkal, že Carlose vyfotili a dali za něj baner s logem klubu, aby to vypadalo, že v Ajacciu opravdu byl, ale přitom ho fotili doma v Riu. Měl by to být však opravdu žert.

Pravdu se již nejspíš nedovíme, ale budeme věřit, že tam Carlos opravdu byl.

Dokonce měl v Ajacciu vydržet něco málo přes rok a až poté se měl stěhovat zpět do Brazílie.

Díky tomu, že si mezi novináři našel přátele, se vrátil jako hrdina. Pěly se na něj oslavné ody jako na nejlepšího střelce ve Francii a mistra tamní ligy. Dokonce kolovala fotka v regionálních novinách, kde držel jakýsi pohár, označovaný za TEN mistrovský pohár.

Carlos také zjistil, že může uměle vytvářet dojem, že je o něj zájem. Stačilo, aby si ve francouzském elektru koupil maketu mobilního telefonu. Mobily tehdy nebyly moc rozšířené, a tak s ním vypadal věru exoticky a ani nemusel vydávat žádné zvuky (mobil), aby mu věřili, že mu někdo volá. Prostě vytáhl anténu a sklopil chránič klávesnice. Když byl ve Francii, tak mluvil rodnou portugalštinou a dělal, jaký je o něj doma zájem. I proto se dočkal prodloužení smlouvy a vydržel v Evropě více než rok.

Doma pro změnu mluvil plynulou francouzštinou a vyprávěl, že se hodlá do Francie vrátit.

Carlos de Andrade - místní drogový boss a majitel klubu Bangu - stavěl nový tým, se kterým chtěl dominovat na jihoamerické scéně. Rozhodl se oslavovaného Carlose Henriqueho angažovat. Nebylo málo lidí, kteří již o Henriqueho falšování věděli a právě ti mu rozmlouvali podepsání smlouvy pod mafiánským bossem. Peníze však byly až na prvním místě a náš podvodník smlouvu podepsal.

Už po prvním tréninku mu však bylo jasné, že tady to nebude mít jednoduché. Už už se chystal vyprávět Andrademu o svých zubních problémech, ten však přišel do šatny a mávnutím ruky ho zastavil. Později, když se v roce 2015 natáčel o Henriquem film, popsal, že se v šatně ochladilo snad o 20 stupňů Celsia, v malé šatně stál trenér a vedle něj Andrade a za ním dvě "gorily". Henriquemu sdělil, že od něj chce vidět pořádné nasazení, když ho tak královsky platí, a zmizel.

Henrique opět dokázal zachovat chladnou hlavu a za ty roky, věděl že trénovat přece jen trochu musí, a tak měl slušnou fyzičku. Na tréninku běhal jako smyslů zbavený v úplně mokrém triku a na konci se mu povedlo se i vážně zranit a udělal si pořádně viditelný výron. Vlk se nažral a koza zůstala celá, chtělo by se říct. Andrade tak dal svému svěřenci prostor na rekonvalescenci...

Po měsíci už však boss chtěl, aby Henrique nastoupil zranění nezranění a chtěl vidět, co v něm je. Zde přichází asi nejznámější historka o našem podvodníkovi.

Ještě při rozcvičce vběhl ke kotli fanoušků a prvnímu, co uviděl, dal pořádný direkt. Fanoušek se složil k zemi a Henrique se s vítězoslavným výrazem otočil k rozhodčímu, jenž neváhal a tasil červenou kartu.

Henrique šel do sprch, následován Andradem a bodyguardy, kteří už chtěli ze svlékajícího se Henriqueho vymlátit duši. Ten však dokázal sehrát pořádně vzteklé divadlo, kdy vzduchem létaly všechny možné věci, co v šatně můžou být, s tím, že fanoušek mu nejen urazil matku, ale i mrtvého otce (lež, otec v tu dobu žil). Všechno to náš herec završil teatrálním zhroucením se na podlahu. Andrade tak ještě ten den posílá Henriquemu jednu ze svých nejlepších společnic a zapomíná na nějaké bití.

Brazilská federace udělila hráči i klubu peněžitou pokutu. Tohle byla pro Andradeho poslední kapka a s hráčem vyvázal smlouvu a chtěl po něm uhradit penalizaci od federace. Carlos Henrique nezaváhal a vše vyplatil, aby neměl s Andradem žádné problémy. Brazilská federace se také začala zajímat o Henriqueho kariéru stále více, a i když měl nálepku nejlepšího fotbalisty ve Francii a dobrého člověka, s nímž je zábava, dlouho se nemohl nikde uchytit. Záchranné lano přišlo od Fluminense, tam však asistent kouče prohlédl jeho podvod s telefonováním, protože uměl francouzsky, a když slyšel podivné rozhovory Henriqueho, nedalo mu to a z jeho sportovní tašky v nestřeženém okamžiku vytáhl maketu mobilu.

Fluminense okamžitě propustilo hráče a leckdo by řekl, že si Carlos už nikde nekopne. Náhoda tomu chtěla, že se opět díky známostem dostal do posledního klubu své kariéry. V něm však už jeho působení nemělo dlouhého trvání. Čím dál více se spojovalo jeho jméno s podvodem, a když ani jeho fotbaloví přátelé nemluvili o tom, že ho viděli hrát, Vasco ho propustilo.

Ještě nějakou dobu se poflakoval po Riu a užíval si slávy a peněz. V nočních klubech si užíval se ženami a nepotřeboval ani pět minut a díky jeho statusu fotbalové legendy k němu většina lidí hleděla obdivně. Když mu došly peníze, tak přespával po přátelích, ale i u neznámých lidí, kde dostal i najíst. Majitel jedné pizzerie dostal díky němu nápad na systém all-you-can-eat, když mu každý den nechával neprodanou pizzu za pár drobných. Carlos nebyl spokojený, neměl už ani hezké značkové oblečení a jeho dříve lesklý mullet (u nás účes na Jágra) vypadal, že by se na oleji z něj daly udělat hranolky.

Díky pomoci svých přátel se vrátil jako funkcionář do Botafoga a na přelomu milénia začal pracovat jako fyzioterapeut a fitnes trenér. Takto se živí dodnes, krom toho se o něm začal v roce 2015 natáčet film a on obdržel dostatečný finanční obnos. Dodnes se přátelí s fotbalisty a většina lidí, které dříve podvedl, se na něj dívá spíše s úsměvem než nějakou nenávistí. Bebeto o něm prohlásil, že ho nejde nemít rád, prostě neměl takový talent, ale chtěl být jeden z nás a tak byl...