BLOG: Není klauzule jako klauzule…

Šéf Atlética Madrid Miguel Ángel Gil Marín (©marca)

Je šéf Atlética Madrid pouhý lhář? A k čemu přesně vlastně slouží výkupní klauzule?

Minulý týden ředitel Atlética Madrid Miguel Ángel Gil Marín na tiskové konferenci oznámil, že madridský klub obdržel od svého odvěkého královského rivala nabídku čtyřiceti pěti milionů euro za svou největší hvězdu Sergia Agüera. Dále prohlásil, že anglický ropný velkoklub Chelsea učinil kombinovanou nabídku ve výši šedesáti milionů eur za Sergia Agüera a Diega Godína. V zápětí však ubezpečil všechny fanoušky Los Colchoneros – obě nabídky klub samozřejmě smetl ze stolu.

Tohoto hodnověrně se tvářícího prohlášení – bylo ostatně přímo od zdroje – se okamžitě chytlo britské BBC, následováno španělskými médii, která podpořila důvěryhodnost celé události tím, že se odkázala na zdroje v Británii (samozřejmě právě na BBC). Vedení Realu Madrid na toto okamžitě zareagovalo tím, že celou zprávu veřejně dementovalo. Londýňané se k přestupovým spekulacím sice zpravidla nevyjadřují, ale zdroje zevnitř klubu označily astronomickou nabídku za pouhou fámu. Zvláštní je i fakt, že nenásledovaly žádné další spekulace, žádné přestupové tahanice. Tímto jedním prohlášením Gil Marína jako by bylo vše započato a zároveň i ukončeno.

To ovšem není jediná věc, která na nedávných přestupových spekulacích okolo Sergia Agüera úplně nehraje. Samotný hráč totiž v Atléticu nedávno prodloužil smlouvu, jejíž součástí bylo i snížení výkupní klauzule ze šedesáti na čtyřicet pět milionů euro. Jak tedy vedení Atlética vůbec mohlo odmítnout nabídku Realu, pokud byla ve výši výkupní klauzule? Není to čirou náhodou proti samotné definici tohoto pravidla? V tomto článku bych chtěl ukázat, že tomu tak právě že překvapivě není. Problém je totiž v samotné definici výkupní klauzule.

Ta má vlastně zdánlivě dvě základní funkce: jednak symbolickou a zastrašovací – výkupní klauzule Lionela Messiho má hodnotu 250 milionů euro, případní zájemci o Cristiana Ronalda by museli vyplatit dokonce rovnou celý bilion – a jednak funguje jako jakási gentlemanská dohoda mezi kluby – zjednodušeně řečeno je to klubem stanovená částka, za kterou je ochoten dotyčného hráče prodat. Nejznámějším případem uplatnění tohoto pravidla je nejspíš přestup Luise Figa z Barcelony do Realu Madrid. Tehdejší prezident Bílého baletu neváhal jednoho z nejlepších světových hráčů vyplatit ze smlouvy, tedy složit jeho výkupní klauzuli ve výši deseti bilionů peset (tehdy asi 37,5 milionu liber). Portugalec nakonec svůj klub zradil a Realu opravdu podepsal. Silné protesty Barcelony se sice neujaly, ale přesto tento přestup navždy změnil pojetí o pravidlu výkupní klauzule.

Je tu totiž ještě třetí rozměr výkupní klauzule – právně rámcový. Podle státních a mezinárodních finančně-právních norem totiž klub není doopravdy povinen hráče při vyplacení výkupní klauzule prodat. Pokud tedy klub obdrží nabídku za hráče ve výši jeho výkupní klauzule, ale zároveň nemá zájem se tohoto hráče dobrovolně vzdát nebo ho prodat do dotyčného klubu, může se odvolat k „vyšší“ instanci. To znamená jednu z následujících dvou věcí, z nichž obě drasticky navyšují přestupovou částku.

V první řadě má klub právo odvolat se na zákony Španělského království a přidat k výkupní klauzuli daň z přidané hodnoty, která dělá rovných osmnáct procent. Pokud si jako příklad vezmeme výkupní klauzuli Sergia Agüera, tak ta se při uplatnění výše zmíněné daně navýší ze čtyřiceti pěti na necelých padesát pět milionů euro.

Druhou možností, kterou má klub, který nehodlá přistoupit na prodej svého hráče na základě výkupní klauzule, k dispozici, je odvolat se na její původní zákonnou definici. Podle „Decreto Real 1006/1985“ je totiž výkupní klauzule doopravdy „výkupní“ – je to tedy částka, za kterou se ze služeb klubu vykupuje sám hráč. Na první pohled to neznamená žádný větší problém – klub usilující o služby dotyčného hráče prostě převede částku ve výši výkupní klauzule na jeho účet a sám hráč se pak pomocí těchto peněz ze svého mateřského klubu vyplatí. Pokud by ovšem nějaký klub takovou transakci doopravdy provedl, podle španělských zákonů by se jednalo o „příjem“ (ve smyslu platu) – a ten je ve Španělsku zdaněný dokonce 44 procenty. A to i v případě, že klub převede peníze přes nějaký vedlejší účet. Zkrátka se toto pravidlo nedá nijak obejít. Výkupní klauzule Sergia Agüera by tak vystoupala ze čtyřiceti pěti milionů euro na rovných osmdesát.

Prohlášení o nutnosti prodeje v případě vyplacení výkupní klauzule se tak zdají být pouhým mýtem. Nakonec to tak tedy vypadá, že výkupní klauzule neslouží jen jako orientační bod při vyjednáváních o přestupu hráče, ale spíše samotnému klubu poskytuje jakousi ochranu či spíše omluvu. V případě, že klub ztratí jednu ze svých hvězd, vedení se může odvolat právě na výkupní klauzuli; neboli se doslova vymluvit na to, že s dotyčným přestupem samo nemohlo nic dělat – což je, jak jsme si teď ukázali, prostá lež.

A to je právě klíč k tomu, abychom si mohli správně vyložit prohlášení šéfa Atlética Madrid Miguela Ángela Gil Marína, která jsem zmínil na začátku článku a která už teď můžeme téměř se stoprocentní jistotou považovat za nepravdivá. Snížení výkupní klauzule hráče je totiž důležitý psychologický moment zejména pro fanoušky. Pokud se klub s hráčem dohodne na zmenšení této klauzule, fanoušci mají pádný důvod obávat se, že klub se chystá hráče prodat nebo že sám hráč hledá cestu ven z klubu. Ostatně – co se Atlética Madrid týče – takto tomu bylo i v případě odchodu Fernanda Torrese, jehož výkupní klauzule byla krátce před jeho přestupem do Liverpoolu snížena. Většina Atlétů se tak začala smiřovat s další velkou ránou, tentokrát v podobě ztráty svého argentinského miláčka.

Odchod Sergia Agüera z Atlética Madrid se opravdu zdá být v blízké budoucnosti nevyhnutelný a snížením jeho výkupní klauzule si vedení klubu pouze poskytlo případnou omluvu pro fanoušky. Jak však do tohoto všeho zapadají Gil Marínova prohlášení z minulého týdne? Je to nadmíru prosté – kritizované vedení Los Colchoneros chce svým fanouškům ukázat, že o svou hvězdu bude bojovat až do konce. Že každou nabídku, ať bude jakkoliv vysoká, smete ze stolu. Že až jednou přijde nabídka, kterou už klub nebude moci odmítnout (pravděpodobně ve výši výkupní klauzule), tak bude mít možnost odkázat se na to, jak statečně o miláčka svých fanoušků bojoval – a to i za cenu lživých a chvástavých prohlášení, které však většina fanoušků neprohlédne. Opravdu Vám to za to stojí, pane Gil Maríne?