BLOG: No es fútbol, es La Liga

Moje návštěva utkání mezi Valencií a Barcelonou o uplynulém víkendu nebyla tak docela prvoplánovou akcí, spíše naopak. Již někdy na sklonku léta jsme s přítelkyní přišli s plánem oslavit mé nadcházející životní jubileum kratší dovolenou někde u Středozemního moře. Po dlouhém a důkladném výběrovém řízení padla volba na Valencii. Tu jsem sice v minulosti již dvakrát navštívil, ale rád se tam podívám i potřetí. Pro přítelkyni byla navíc tato perla středozemí doposud španělskou vesnicí, což bylo nutné napravit. Jako datum našeho výletu jsme zvolili víkend po mých narozeninách, který jsme si prodloužili do úterý. Koupili jsme tedy letenky, zarezervovali hotel a v zaměstnání si domluvili dovolené. Teprve v této fázi plánování mě napadlo zjistit, zda v onen termín nehraje fotbalová Valencie domácí zápas. Musel jsem si promnout oči, když jsem v rozpisu utkání viděl, že v "náš" víkend dorazí na Mestallu Barcelona. Zbývalo tedy jen podchytit prodej vstupenek a doufat, že španělský svaz, ve své nekonečné moudrosti, nezvolí pro tento šlágr páteční termín. Druhé přání se mi splnilo  a to první vlastně také, byť jsem propásl několik prvních hodin volného prodeje a dva lístky vedle sebe sehnal už jen do nejvýše umístěného sektoru Grada de la Mar. Ale z osobní zkušenosti jsem věděl, že i z těchto míst je výhled na hřiště dobrý, takže nic nebránilo nástupu nadšeného očekávání.

Do Valencie jsme přiletěli v pátek pozdě večer, během naší cesty taxíkem do hotelu jsme míjeli rozestavěnou novou Mestallu. Přišlo mi to jako trošku hořký vtípek. V sobotu jsme se nejprve šli projít do města. Znovu jsem s úžasem sledoval, jak moc místní žijí fotbalem. V ulicích jsme míjeli bezpočet lidí se symboly místního klubu na nejrůznějších částech oděvů a doplňků. Vidět byli také fanoušci Levante, které ten večer čekalo utkání s Atleticem. V téměř každém baru či hospůdce člověk hned po příchodu zaznamenal několik obrazovek, na kterých běžel přímý přenos aktuálního zápasu La Ligy, i když se jednalo třeba "jen" o zápas Realu Sociedad s Las Palmas (fanoušci prominou). A snad nikdy tyto přenosy neběžely naprázdno, vždy je aktivně sledoval hlouček návštěvníků. No es fútbol, es La Liga, chtělo by se říci. Možná také proto, že tato nová kampaň je opravdu vidět - plakáty s ní potkáte v ulicích Valencie na každém kroku.

Během soboty jsme se také vydali na prohlídku stadionu - v den zápasu, tedy v tomto případě v neděli, se totiž Tour de Mestalla nekoná. Mestalla sice již má svá léta - je to druhý nejstarší stadion ve Španělsku po El Molinónu, jak nám neopomněl zdůraznit pan průvodce - přesto vypadá mnohem svěžeji než před sedmi lety, kdy jsem ji navštívil naposled. Nové sedačky, rekonstrukce zevnějšku a místo staré tabule s analogickými hodinami několik velkoplošných obrazovek. Mestalla po faceliftu zkrátka budí v člověku respekt, i když je prázdná. Po prohlídce trofejí, tiskového střediska, šaten i střídaček u hrací plochy nemohla chybět návštěva nedalekého fanshopu a vybavení se šálami (na zápas) i suvenýry (na pozdější užití). Během několik málo minut, které jsme v sobotu strávili v prostoru před stadionem, nás oslovilo nejméně pět individuí s nabídkou lístků na nedělní zápas. Povětšinou působili tito prodejci důvěryhodně a oficiálně asi jako kdyby prodávali bony. V kapse mě hřály vstupenky pořízené přes oficiální stránky klubu, v  duchu jsem se smál a říkal si, že bych nechtěl být v tak zoufalé situaci, abych kupoval pochybné lístky od překupníků. Zpětně to beru jako karmicky ne příliš šťastné rozpoložení.

V den zápasu jsme k Mestalle dorazili s dostatečným předstihem, abychom si užili bouřlivou atmosféru kolem stadionu. K zadnímu vchodu zrovna přijížděl autobus v barvách FC Barcelona, který okamžitě obstoupili policisté v helmách se štíty. Kolem nich se rychle utvořil hlouček zvědavců, kteří chtěli vidět Messiho a spol. vystupovat. Po deseti minutách marného čekání nám jeden z policistů se smíchem oznámil, že hráči už jsou dávno uvnitř stadionu a přistavený autobus slouží pouze k odvezení výbavy po skončení zápasu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si v tu chvíli nepřipadal ani trochu hloupě. Raději jsme tedy zamířili do útrob stadionu, dali si nealkoholické pivo Mahou a vystoupali až k našim místům. Tam nás čekalo nemilé překvapení. Nejenže sedadla uvedená na našich vstupenkách byla obsazená, nad starším párem v nich sedícím stáli po boku pořadatelky další dva lidé a intenzivně cosi řešili. Jak jsme záhy zjistili, všichni jsme měli platné vstupenky na stejná místa. Identické vstupenky na tytéž sedadla tedy byly prodány ne jednou, ne dvakrát, ale hned třikrát. No es fútbol, es La Liga. Dodnes nevím, kde se stala chyba. Postarší pár z Holandska kupoval dle svých slov vstupenky přes zprostředkovatelskou stránku (údajně ale zaběhlou a důvěryhodnou). Netuším, jak je možné, že nás všechny pustily na stadion turnikety u vstupu. Korunu všemu nasadila pořadatelka, když nám nevzrušeně oznámila, ať si zatím sedneme jinam, že se situace nějak sama vyřeší. No es normal, es La Liga. Chvíli před výkopem však už byl náš sektor prakticky plný. Rozhodnutý nenechat si zkazit zážitek jsem přítelkyni posadil na volnou sedačku u uličky a sám si sedl vedle ní na schody. Přirozeně za několik málo minut přišel jiný pořadatel vysvětlovat, že na schodech se sedět nesmí. Utkání v té době zrovna začínalo a já už měl zmatků na tribuně plné zuby, naštěstí však tento klučina v reflexní vestě byl o poznání konstruktivnější než jeho kolegyně a po vysvětlení naší situace nás odvedl na druhý konec sektoru, kde jako zázrakem zůstaly čtyři volné sedačky vedle sebe. Z nich jsme bez dalším komplikací mohli sledovat zbytek zápasu.

Tento lehký posun tribunou měl mimo jiné za následek naše přiblížení sektoru hostů. Jestliže před stadionem, na chodbách a v sektorech domácích fanoušků bylo k vidění relativně slušné množství jednotlivců či dvojic v barvách Barcelony, samotný kotel hostujícího sektoru byl zoufale malý, čítal pouze několik desítek fandů. Ti však neváhali vyřizovat si na dálku účty s fanoušky v našem sektoru, od začátku utkání létalo oběma směry značné množství obscénních gest a nadávek. Po chvíli začal kotel Barcelony skandovat "Puta Valencia" a evidentně se u toho velice dobře bavil. Bohužel pro hosty však v ten moment přišla Messiho střela, Netova chyba a míč v bráně Valencie, který hostující fans začali bouřlivě slavit. Po pár vteřinách radosti nastal všeobecný zmatek, když rozhodčí nechal pokračovat ve hře. Jelikož z naší části tribun byla celá situace vidět jako na dlani, frustrace culés byla značná a snadno pochopitelná. Fanoušci Valencie, rozradostněni chybou rozhodčího v jejich prospěch, si okamžitě začali svého soupeře dobírat s novou energií. Kromě těchto momentů mi však přišel první poločas na tribunách (tak jako trávníku) spíše klidnější. Rozhodně jsem se ale nenudil, sledování celého hřiště z výšky je unikátní zážitek, při kterém je možné vidět mnohé, co televiznímu divákovi unikne. Zazovo neuvěřitelné nasazení v každém okamžiku utkání. Messiho zdánlivě náhodné potulování se hřištěm a následně jeho neskutečný přehled, když se dostane k míči. Solerovu skvělou poziční hru v defenzivě. Montoyovu mizernou poziční hru v defenzivě. Suarezovu zákeřnost bez míče, ale zároveň velký cit pro náběh do prostoru. I když se na hřišti objektivně mnoho nedělo, já se fotbalem bavil jako už dlouho ne.

To jsem ovšem ještě netušil, jaké představení uvidíme na Mestalle po přestávce. Na zlepšený výkon týmu na hřišti reagovaly i tribuny, na kterých byla ve druhé půli mnohem lepší atmosféra. Po Rodrigově brance nastala nepopsatelná euforie, kterou sám skórující hráč ještě umocnil nasazením oranžové paruky v odkazu na čerstvě zesnulého bývalého prezidenta Valencie Jaume Ortího, na jehož počest se před utkáním držela minuta ticha. U mně se ale po prvním (uznaném) gólu dostavila nervozita. Místy jsem sotva dýchal. Při každém náznaku šance Barcelony, při každém brejku Valencie, při každé ztrátě míče. Když v nastavení zápasu za stavu 1-1 zastavil Messiho ve velké šanci praporek pomezního, neměl jsem daleko k infarktu. Atmosféra byla magická i po závěrečném hvizdu, kdy fanoušci děkovali hráčům za obětavý výkon na hranici možností. Třeba Zaza vypadal, že měl problém dojít do šatny. Nádherný večer zakončila cesta do baru v centru města, do kterého později náhodou zavítala i skupina holandských fandů Valencie, se kterými jsme nad pohárky sangrie probírali utkání dlouho do noci.