Obnovit spojení

Tréninkové centrum Zubieta (© ascolor)

U tréninkových ploch sportovního centra Zubieta omamně voní tráva. Zelený pažit, jež je lehce pocukrovaný jinovatkou, vyčkává, až se po něm co nevidět začně klouzat kulatý míč. Hráči Sanse, rezervního týmu Realu Sociedad, přenáší branky, kužely a balóny, aby mohli začít další tréninkovou jednotku. Právě v nich je ukryta budoucnost prvního mužstva. A předpokládá se, že rovněž budoucnost útočné linie A týmu, konkrétně klasických středních útočníků. Samozřejmě produktivních. Iker Hernández a Kenan Kodro (syn Meho Kodra) jsou jména k nimž se upínají největší naděje nejen odpovědných osob ve vedení klubu z Donostie, ale samozřejmě i těch, jejichž srdeční a nervová soustava je každý týden těžce zkoušena jak v ochozech, tak u televizních obrazovek.

Nic lehkého je rozhodně nečeká. Mají před sebou náročnou misi vrátit góly s cejchem Zubiety. Góly, jež z těch či oněch důvodů nemohou najít cestu na stadión Anoeta (a dříve na Antochu) od konce osmdesátých let. Narýsované projekty, v nichž figurovali Igoa, Rubén Vega, Aldeondo, Llorente, Gari Uranga, Alberto Alejandro, Domínguez, Díaz de Cerio, nebo Viguera, skončily zmuchlané někde v odpadkovém koši, nebo začaly pálit ostrými až po emigraci do jiných končin. Současnému příslušníkovi ligového kádru Agirretxemu, jehož také vyplivla fotbalová továrna v San Sebastiánu, se sice dala důvěra, ovšem jeho střelecká čísla jsou sakramentsky vzdálena od nejlepších kanonýrů klubové historie. Bude to pořádná fuška znovu uvést do provozu výrobní linku na šutéry, jejichž výrobní štítek hrdě ponese značku: © Zubieta.

Roky ubíjejícího sucha a neúrody na postu gólového centrforvarda se vedení Realu Sociedad snažilo mírnit příchodem potentních odborníků ze zahraničí. Ovšem to, co počalo jako potřeba, se stalo nepěkným zlozvykem. Někteří, co dorazili do Donostie, pravda, zanechali nesmazatelný otisk mezi fanoušky. Kdo by si nepamatoval Aldridge, Kodra, Craioveanua, Kovačeviče, nebo Nihata. Jiní splnili, aniž by bylo potřeba vzpomenout na kluky z cantery – Atkinson, Jankauskas, Skoubo, nebo Carlos Bueno. Jenže valná většina propadla a navíc překážela mladým nadějím ukázat svoji opravdovou sílu. Stačí zalovit v paměti a určitě si vybavíte jména Luis García, Purk, Cvitanovič, Bonilla, Demetradze, Lee Chun-Soo, Necati, Herrera...

Ač se to nezdá, čekání na pořádného ostrostřelce, jenž by byl chloubou místní akademie, trvá už více než dvacet let. Dvacet let, které nemají vůbec nic společného s plodným seznamem forvardů, které vysoustružila Zubieta na nejlepší střelce Realu všech dob. Jedni z posledních, kteří viděli, jak pomalu dohořívá svíčka naděje, byli Luis Pérez, nebo Loren, jež byli postupně zastíněni příchodem cizinců. Loren vstřelil 30 gólů ve 104 zápasech během své první etapy v dresu Realu, v níž se pohyboval na hrotu útoku, zatímco Luis Pérez zanechal v análech cifru 30 gólů ve 210 utkáních. Ani jeden z nich se v klubu naplno neprosadil. Loren se přesunul k rivalovi z Bilbaa a později do Burgosu, aby se sice nakonec vrátil, ovšem už jako stoper. Třetím fotbalistou, kterého je pro toto období proměny potřeba zmínit, byl Mikel Loinaz. Rodák z Andoainu působil v prvním týmu pouze pět sezón v nichž dal 18 gólů v 62 zápasech. 

Všichni tři nejlépe představují ztrátu spojení mezi canterou a nejlepšími střelci klubové historie, kteří vyšli z vymazleného prostředí v Zubietě. Dostat se na úroveň těch nejlepších jim nebylo dopřáno. Bienzobas. Cholín. José Mari Pérez. Ontoria. Epi. Satrústegui. Uralde. López Ufarte. Bakero. Propastný rozdíl mezi těmi kteří se svého času přesunuli z cantery do A mužstva a tím, co vychází z akademie v posledních více než dvaceti letech.

Co zmínit o Bienzobasovi? Hrál v týmu, který se dostal v roce 1928 do finále domácího poháru a rovněž odehrál premiérový ročník Primera División. Dokonce se hned uvedl jako nejlepší střelec celé soutěže, jak ve Španělsku říkají pichichi. Rychlé a velmi chytré křídlo, spíš než klasický hrotový zakončovatel. I přesto zanechal zápisy hodné obdivu: 109 branek ve 196 zápasech. Prý byl i skvělý exekutor pokutových kopů, během celé kariéry údajně zahodil jen jediný. Po skončení dráhy fotbalisty vzal do úst píšťalku a i na rozhodcovském poli se mu dostalo řádného uznání. 

Jeho vrstevníkem byl Cholín. Taktéž hrál v kádru, jenž poprvé ochutnal kouzlo nově utvořené Primera División, i prohrané finále Copy proti Barceloně 1:3 v roce 1928. Ve stejném roce vyrazil i na olympiádu v Amsterdamu. Gólové statistiky? Vynikající. Jak jinak. 136 gólů ve 207 zápasech. Angažoval se i v politice. Účastnil se mítinků karlistů a během občanské války bojoval na straně frankistů.

V poválečném období se vyšvihl José Mari Pérez. V prvním týmu vydržel čtrnáct sezón, v nichž nasázel 86 gólů během 360 duelů. Rovněž se může pochlubit i tím, že zaznamenal góly číslo 500 a 700 v historii Realu Sociedad. Rychlý a hbitý útočník, jenž si zahrál i finále poháru v sezóně 1950-51, v němž na trofej tým z Gipuzkoy znovu nedosáhl (opět prohra s Barcelonou, tentokrát 0:3).

Ontoria byl dalším klasikem období po občanské válce. Během konfliktu bojoval na straně republikánů a byl dokonce vězněn v zajateckém táboře blízko Zaragozy. Během své dráhy v Realu, kde byl 14 let, napnul soupeřovy sítě ve 114 případech a dres přes hlavu přetáhl 374krát. Začal jako útočník, ale postupem času se stahoval až do pozice středního záložníka.

V padesátých letech byl kanonýrem Realu Epi. Sice se narodil v San Sebastiánu, ale fotbalově rozkvetl ve Valencii ve čtyřicátých letech. Pravé křídlo s vytříbenou technikou, alespoň tak ho popisují dobové referáty, pobyl v Realu Sociedad šest sezón během nichž stihl 215 zápasů a výborných 85 gólů. Fotbalu se vyučil v Zubietě, ale coby mladíka ho zlákala Valencia do svého elektrického útoku. Až po návratu domů mohl svým fanouškům ukázat čeho je schopen s míčem u nohy. Po období sucha, podobnému tomu současnému, prorazil v roce 1973 Satrústegui, nejlepší střelec celé klubové historie se 162 góly ve 374 zápasech. Střední útočník nejlepšího Realu celé historie, jenž dobyl v osmdesátých letech jediné dva ligové tituly. „Satrus“ si vydobyl místo v srdcích fanoušků txuri-urdin svými nechytatelnými gólovými zásahy hlavou a legendárními brankami. Ve 32 případech reprezentoval Španělsko a v prvním týmu strávil dvanáct sezón. Pouze o pět let později vykoukl ze Zubiety Uralde. Do Realu přišel jako velká naděje z Aurrerá ve Vitorii a očekávání naplnil měrou vrchovatou. Podílel se na klubových úspěších osmdesátých let a téměř v každé sezóně, kterou odehrál v prvním mužstvu Realu, naplnil normu deseti branek na ligový ročník. Nakonec zaokrouhlil účet svých gólových tref na rovnou stovku v 256 zápasech. Byl jednou z posledních klasických devítek, jíž vyprodukovalo Sanse s následným uplatněním v kádru A týmu. Jak Satrústeguimu, tak i Uraldemu velice helflo mít po boku takového plejera, jakým byl López Ufarte. „Le Petit Diable“. Přezdívku Malý ďábel mu někdo přifařil, když ho viděl neúnavně kličkovat v dresu reprezentace na dorosteneckém turnaji na Costa Azul. Pravý křídelník, přímočarý a nezastavitelný, nechal v kronikách klubu z Donostie ještě před svým přestupem do Atlética Madrid a později sevillského Betisu velmi dobré zápisy: 474 duelů – 129 přesných zásahů. Je považován za jednu z klubových legend a pro přiblížení by se mu dala přiřadit ještě jedna přezdívka: Messi na gipuzkoánský způsob. 

Posledním goleadorem, jenž se dá hodnotit podle předchozích kritérií, byl zřejmě Bakero. Začal jako střední útočník, později se ale stáhl na podhrot, či do středu pole, kde byl klíčovou součástkou v sestavě barcelonského Dream Teamu Johanna Cruyffa. Gólové záznamy v modrobílém dresu Realu Sociedad byly více než slušné: 91 gólů v 287 představeních. K síle a úpornosti přidal svoje silné nohy, v nichž musel mít pořádná péra, díky nimž se stal jedním z nejlepších hlavičkářů tehdejší doby. 

Zubieta – gól. Obnovit tohle spojení je teď prvořadým úkolem lidí, kteří jsou zodpovědní za klubovou canteru Realu Sociedad. Komplikovaná výzva. Ohromná. Chce to zapomenout na prvního pichichi Bienzobase, politické góly Cholína a Ontorii, útočníky týmu, jemuž se přezdívalo „výtah“ pro neustálé posuny mezi Primerou a Segundou, jako José Mari Pérez, na návrat Epiho z Valencie domů, na knír Satrústeguiho, hřívu Uraldeho, kličky Lópeze Ufarteho a výskoky Bakera. Kdo bude schopen svými góly schovat veškerý tento stesk do jedné krabičky?

{fn.GALLERY(106)}