Pedro se srdcem lva (Leóna)

Pedro León (© google.com)

Pedro León neměl v dětství snadné rozhodování. Tenhle bázlivý, nesmělý, rezervovaný kluk, který měl od narození talent na všechno na co sáhl, nejprve toužil být hasičem. Pak koketoval s myšlenkou dát se na cyklistiku a šlapat do pedálů tak, jako jeho bráchové, ale nakonec to u něj vyhrál fotbal. Chtěl běhat podél postranní čáry jako jeho velký vzor, madridista Míchel, idol, jenž byl paradoxně jediným, jenž ho dokázal pochopit. Protože rodák z Muly byl vždycky zvláštní. Možná by se dal připodobnit k nějakému podivnému písničkáři, který se vždycky cítil blaženě, když si mohl zadrnkat v malých sálech. Přesně v těch, kde můžete lidem koukat do tváře a prostředí nehraje žádnou roli. Na takovýchto koncertech byl Pedro šťastný, vědom si toho, že je „privilegovaný“, jak často opakoval v soukromí.

Hodně brzy si ale uvědomil, že být profesionálním fotbalistou může přinášet i svá rizika. To bylo v Levante, kde zažil stinnou stránku fotbalové slávy, týdny a měsíce bez mzdy, kdy jeho spoluhráči a současně otcové od rodin docházeli do kabiny značně zesinalí a začali se vážně obávat o živobytí. Poté, co zářil ve Valladolidu, dostal nabídku z Getafe. To bylo přesně místo o němž Pedro León snil. Právě tady vybrousil k dokonalosti profesi krajního záložníka. Vše pod dohledem Míchela, jenž mu udílel cenné rady, aby ještě umocnil jeho přednosti. „Centr v běhu je polovina gólu, Pedro“. To byla jedna z mála věcí, ve kterých se potřeboval zlepšit...a zlepšil se. Možná ještě víc, než si Míchel dokázal představit. K tomu ještě přidal vrozený nákop, jímž pravděpodobně trápil už svoji mámu v bříšku.

Ten rok odehrál prakticky všechno. Dal osm gólů, rozdal devět brankových asistencí. Jeho Getafe se vetřelo mezi ty největší favority. Skončilo šesté a zapsalo se do historie. Přišla jeho příležitost, sen, koncert na velkém stadiónu. Nadešel jeho čas. Rychlost a přímočarost ve spojení se skvělými údery do kulatého předmětu nezůstaly Mourinhovi nepovšimnuty. Real Madrid mu otevíral náruč. Ovšem v utkání ve Valencii proti Levante se Pedro León vykašlal na taktické pokyny portugalského trenéra a později v preview k zápasu Ligy mistrů vybreptal, že bude v základu. To Mourinha vytočilo natolik, že ho šoupl k ledu. To a navíc ještě fakt, že požádal o radu nad vzniklou situací Míchela. Mourinho ho odepsal po svém: „Mluvíte o Pedru
Leónovi, jako by to byl Zidane, nebo Maradona“.

Další část příběhu už dobře znáte: Pedrovi v jeho hlavě přestala znít milovaná hudba. „Cítil jsem se úplně zničený z toho, jak se mnou zacházeli“. Odstřihli ho z týmu, trénoval osamocen a nakonec se zranil. Nebyl daleko od toho, aby upadl do depresí. Sen se rozplynul a stala se z něj děsivá noční můra. Od té tristní zkušenosti už se Pedro León nevrátil na úroveň, která ho dovedla do domu beznaděje. Dva roky v Getafe, během nichž se zapomnělo na to, jak výrazným hráčem byl. Zranění se kupila jedno na druhé, v první sezóně odehrál třináct zápasů, ve druhé necelou třicítku. Pouhé odstřižky z hráče, na nějž chodili fanoušci na Coliseum, ani známka po mladíkovi,jenž procházel soupeřovými obranami jako nůž máslem. Pouze nákop, to mistrovské umění, jak správně trefit balón, zůstal nedotčen.

V Getafe vyčkávali, byli trpěliví. Na Pedra neplatí žádné hulákání, rozhazování rukama. Vyléčí ho spíš klid. Trenér Luis García neustále meldoval dokolečka:  „On je pro nás klíčový“, až to někdy vypadalo, jakoby podlézal a někteří „getafenses“ ho již pohřbili, odepsali. Dalším mužem, o nějž se mohl opřít byl prezident Ángel Torres, jenž mu skálopevně důvěřuje a rozmazloval ho a hýčkal skoro jako vlastního syna. Dal mu čas, to jediné co potřeboval.

A Pedro, nesmělý a tichý kluk se srdcem lva, který přišel při bouračce o bráchu a ztratil sám sebe, začal být znovu užitečný, významný, důležitý. V Getafe ho milují, pořád si pamatují na skvělé zápasy, které tady vyšvihl. V posledních dvou utkáních opět předvedl, jakým dřív býval plejerem. Tím, co dokáže sám vyhrát zápasy, tím co rozhoduje, tím co má ve své pravé kopačce strojek na centry s přesností švýcarských hodinek. Cítí se jako doma, milován, snad proto po vstřelení jednoho gólu čapnul do ruky znak klubu na svém dresu a zuřivě ho políbil. Gesto poděkování těm, kteří ho nepřestali poslouchat v tom malém sále. Pedro León znovu chopil do ruky kytaru a rozezvučel její na nějaký čas zmlklé struny.