Pět prezentací, které zůstanou v paměti

Marco Pérez (© as.com)

Ve Španělsku je to prostě zaběhnutá tradice. Klub přivede posilu a fanoušci už jsou celí natěšení až uvidí nového fotbalistu na trávníku jak udělá pár nožiček, parádiček, proběhne se před kamerou a zblízka posoudí, jak mu sekne dres, v němž bude v nejbližší budoucnosti létat po zeleném koberci. Pochopitelně při cestě proti proudu času najdeme prezentace fotbalistů, jež by se jedním slovem daly nazvat skromné, na něž dorazí hrstka nejvěrnějších šílenců, ale rovněž i jejich protipól, jako kupříkladu ty na Bernábeu v nedávných letech: Cristiano, Kaká, Benzema, kdy byly tribuny narvané k prasknutí, jako by se hrálo finále Ligy mistrů. Většina z nich proběhne, aniž by se stalo něco zvláštního, nicméně některé z prezentací něčím zajímavé přeci jen byly. A u těch se právě zastavíme. Pět hráčských prezentací, které zanechaly nějakou tu záložku v archívech fotbalových historiků.

Alfonso Pérez. Tak tenhle borec, jenž nenaplnil očekávání v Realu Madrid, u fanoušků Betisu se stal živoucí legendou a proklopýtal se angažmá ve slavné Barceloně, nenechal lhostejným a netečným naprosto nikoho. Ať už díky svým gólům, zejména kvůli těm na EURu 2000 proti bývalé Jugoslávii, bílým kopačkám v době, kdy všichni nosili černé a firma Joma vytvořila speciální model Joma Alfonso, díky němuž se dostaly barevné kopajdy do módy nejen ve Španělsku, ale i ve světě. Anebo tím, že v roce 1998 nově postavený stadión Getafe dostal jméno právě po něm, byť za tento klub v životě nehrál, dokonce ani na tomto trávníku nekopl do balónu, nicméně zřejmě se jednalo v ten moment o nejznámější osobnost ze sportovní sféry, která pocházela z oblasti Getafe.
Alfonso byl považován v canteře Realu Madrid za nového Butragueña, nicméně vážná zranění mu znemožnila naplno triumfovat na San Bernabéu a tak zkusil změnit působiště a zahájit novou etapu v zelenobílém dresu Betisu. Nejprve na hostování a později na přestup. Působení v Andaluzii mu vyšlo náramně a po pěti letech a 57 nastřílených gólech uvízl v síti jeho oddaného ochránce Serry Ferrera z Barcelony. Ovšem už při své prezentaci odchovanec Relau všem vyrazil dech, když do mikrofonů prohlásil, že je odmalička velkým fanouškem Barcelony. Od té doby se příznivci culés předháněli v tom, kdo vymyslí lepší vtip na Alfonsovu adresu. Kdo ví, co ho přimělo k tomu takhle blábolit. Snad snaha ranit blancos, nebo to měl být způsob, jak si získat fanoušky Barçy, či zvláštní druh humoru, jenž pochytil v Seville. Těžko říct. Dneska je Alfonso socio Realu Madrid, a jedna z ústředních postav mančaftu veteránů tohoto klubu v lize sálové kopané. Ale srdcem je pořád culé.

Dalším řízkem, který přispěl svoji troškou do mlýna k tomu, že se na jeho prezentaci dodneška nezapomnělo, je Brazilec Elías. Sedmadvacetiletý rodák ze Sao Paula se sice může pochlubit tím, že již třináctkrát přetáhl přes hlavu reprezentační dres kanárků a hraje v předním domácím klubu Flamengo, ovšem jeho působení na starém kontinentu (Atlético, Sporting Portugal) tedy žádná velká sláva nebyla. Nicméně při představování fanouškům Atlética Madrid způsobil větší poprask, než ve všech svých zápasech v dresu rojiblancos dohromady. Asi není těžké si představit Elíase v pro něj naprosto nové situaci, v den D, rozklepaného, nervózního, kdy mu někdo z hlediště podal šálu, aby s ní zapózoval. Elías ve snaze získat si srdce místních fans roztáhl pletený předmět a způsobil tak pořádné faux-pas. Nápis "antimadridista", jenž se na něm vyjímal, není třeba blíže objasňovat. Stal se tak jednou z klubových legend, aniž by stačil odehrát jedinou minutu. Hráč i klub museli později celou situaci žehlit, ale pro fanouška se už tímhle skutkem stal idolem.

Je to smůla. Přijde den, kdy se máte představit v novém klubu, před objektivy kamer a zraky vašich budoucích obdivovatelů a při pokusu o nějakou ekvilibristiku spadnete na tvrdou zem. Přesně tahle trapná chvilka musela vykouzlit ruměnec i na kakaové tváři Kolumbijce Marca Péreze v létě roku 2010. O tom, jak se mu nakonec na La Romaredě dařilo vypovídá zcela jasně hodnocení jednoho zaměstnance klubu, který si z pochopitelných důvodů nepřál být jmenován: "Jeden z nejhorších fotbalistů v celé historii Zaragozy".

 

  Ne, že by se při prezentaci Eugenia Bustingorriho stalo něco neobvyklého. Ono k ní totiž vůbec nedošlo, i když si na obrázku můžete prohlédnout tehdy šestadvacetiletého levého beka v dresu Realu Madrid. Opravdu to vypadá jakoby fotbalista tradičně běžel směrem k záběrům chtivým fotoreportérům, jenže všechno je to podfuk, s nímž si pohráli grafici jedné firmy, která vydává ve Španělsku hodně oblíbené sběratelské kartičky, neboť přestup Bustingorriho z Osasuny do Realu byl opravdu na spadnutí a tak kartička s portrétem fotbalsty z Navarry šla ještě za tepla do oběhu. Jenže...Prezident Realu Madrid Ramón Mendoza si postavil hlavu a odmítl prodat Losadu do Atlética Madrid, když už všechno bylo domluvené a tak na oplátku jeho protějšek v Atléticu Madrid Jesús Gil vyfoukl svému největšímu rivalovi přestup Bustingorriho. No takovýchto situací, které spíš připomínají malé děti na pískovišti, jak se přetahují o bábovičky, už asi v dnešní době mnoho nenajdeme.

Kdysi byli ve španělském fotbale hodně v módě Brazilci, zejména díky rozkvětu Ronalda v Barceloně a velkou oblibu ve fotbalistech, jež mají v krvi sambu, mělo především Deportivo. Není proto divu, že na Riazoru přistál právě v sezóně, kdy Ronaldo kouzlil na Camp Nou, jeho skoro jmenovec Renaldo. A už při svém představení si nemohl nasadit laťku výše, když prohlásil, že je směsicí Ronalda a Rivalda. A jelikož se mu to asi zdálo málo pro vyjádření své extratřídy, tak ještě dodal, že je jako Ronaldo, ale s "e". Od té doby si ho všichni samozřejmě pamatovali pro jeho nabubřelé řečičky. V modrobílém dresu toho pochopitelně příliš nepředvedl, i když je potřeba uznat, že během svého pobytu v Galícii zažil rodinné problémy, kdy mu zemřeli oba rodiče. V Las Palmas sice přidal nějaký ten gól navíc, ovšem místo údajné Ronaldovy střely a Bebetovy kličky, které prý měl, zůstalo jen u povídání. Jinak mezi podobné legendární srovnání patří to, které vyslovil dnešní hráč Sevilly Hedwiges Maduro, jenž se při představení ve Valencii neváhal označit za fotbalistu podobného Pirlovi.