BLOG: Po stopách největší evropské ostudy

Zase si jednou musím půjčit větu Ferrana Soriana, bývalého viceprezidenta Barcelony, že góly nepadají náhodou. Katalánci v Lize mistrů opět vybouchli a vědí, že musejí nastat změny. Protože pokračovat tímhle směrem by byla sebevražda.

Před rokem se v Lize mistrů podařilo ztratit třígólový náskok proti Římu, což pochopitelně všechny frustrovalo, nicméně Barça uznala chybu a porážka ji stmelila. Teď je podle deníku Sport nálada jiná. Když dal Liverpool gól na 3:0, vypadalo to, že akorát gólman Ter Stegen věřil, že jeho tým ještě dokáže zareagovat. I Valverde zůstal jak socha, zatímco jeho protějšek Klopp nadále štěkal rozkazy na své svěřence. Atmosféra v barcelonské šatně po zápase se už dala krájet. Nikdo nemluvil. Messi se neubránil slzám, na své spoluhráče se sotva podíval a ti se raději vysprchovali v rekordním čase, aby utekli novinářům v mixzóně. Dokonce ani Piqué, který často mluví v těžkých chvílích, neřekl před mikrofonem nic... 

Klub jako Barcelona potřebuje táhnout za jeden provaz a po debaklu z Anfieldu to patrně nepůjde, pokud situace zůstane stejná. Tým se rozdělil, trenér Valverde je zpochybňován a přestupová politika zrovna tak. Proto je třeba začít shora. 

Vedení klubu

Prezident Josep Bartomeu je trnem v oku čím dál většímu množství culés, ovšem mohl by si polepšit, pokud konečně postrčí představenstvo správným směrem. Analyzovat práci fotbalových ředitelů (či těch tzv. technických sekretářů), by vydalo na několik samostatných článků. Proto jen ve zkratce: doteď lituju, že byl v lednu 2015 odvolán Andoni Zubizarreta. Ten působil jako skvělý můstek mezi přáními hlavního kouče a strategií vedení, což se promítlo na výsledcích áčka, které byly průměrně ještě lepší než předtím za Txikiho Begiristaina. Zubiho odvolání však bylo zcela opodstatněné – následovalo poté, co FIFA potrestala Barçu za porušení pravidel při přestupech ročním zákazem registrace hráčů z jiných klubů, navíc předešlá sezona se Barceloně nezdařila a treble 2014/15 bylo teprve na cestě. Po zmíněném trestu se barcelonské působení na přestupovém trhu těžko dá označit za zdařilé.

Arda Turan, Aleix Vidal, Gomes, Alcácer, Dembélé, Coutinho, Malcom... Ti všichni stáli obrovské peníze, do většiny z nich se vkládaly velké naděje, přesto se slibovaný potenciál nedaří naplnit. Z povedených nákupů Roberta Fernándeze, jenž v pozici nahradil Zubizarretu, lze jmenovat Umtitiho, Cillessena, Semeda a Paulinha, čili bilance nic moc. Doma přesto Barcelona Real Madrid předčila, protože během tří sezon Fernándezova působení vyhrála dvakrát ligu a třikrát pohár. Jenže v Lize mistrů třikrát skončila ve čtvrtfinále (za což mohla mj. typická neschopnost vstřelit gól na venkovním hřišti).

Minulé léto po Fernándezovi převzal žezlo Éric Abidal, a byť je jeho skutečná role zpochybňována, faktem zůstává, že noví hráči Lenglet, Arthur a Arturo Vidal byli skutečnými posilami, navíc za nezvykle rozumnou cenu. LaLiga obhájena, finále Copy také a v Lize mistrů to bylo ještě minulý týden rozehrané skvostně, bohužel stejně cosi scházelo.

Nejsem z těch, kteří by pohrdali domácím titulem jako něčím podřadným. Ovšem ambice na výhru také v Lize mistrů má klub rok co rok a fanoušci tyto ambice sdílejí. Jak by taky ne, když Barcelona ohlašuje největší příjmy ze všech a kope za ni Messi. Těžko očekávat, že se herně dostane tak vysoko jako v sezoně 2010/11, ovšem i přiblížení se k tomuto vrcholu stačí ke slávě, což se ukázalo o čtyři roky později. Proto není omluvitelné, že klub s takovými finančními i hráčskými dispozicemi během osmi sezon jen jednou dojde do finále Ligy mistrů, dvakrát skončí v semifinále a pětkrát už ve čtvrtfinále. Že během osmi sezon sedmkrát vypadne poté, co v zápase na hřišti soupeře nedá jediný gól, naopak si odveze debakl 0:4 (Liverpool 2019, Bayern 2013) nebo 0:3 (Řím 2018 a Juventus 2017). Culés se proto pochopitelně klepou, co může následovat, až skončí i poslední strůjci zlaté éry.

Trenér

Všech pět titulů v Lize mistrů, jež blaugranas získali, pokaždé provázel také triumf v domácí soutěži. V případě Barcelony to není náhoda. Aby opanovala Evropu i Španělsko, potřebuje stabilně skvělou hru, která baví hráče i fanoušky. A hrát celou sezonu takovým způsobem, vyžaduje správnou týmovou chemii. Tu Ernesto Valverde nenamíchal a málokdo věří, že se mu to může podařit. Ostatně dost možná k tomu ani nedostane prostor.

Jistě trenér není sám, kdo má tuhle chemii hledat (vizte výše). Také by Valverdeho mohly omlouvat zprávy, podle kterých vedení opakovaně odmítlo přivést hráče, o něž požádal. Určitě je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že se Valverde musel vyrovnat s odchody Xaviho, Iniesty nebo Neymara, jejichž talent prostě nelze nahradit z roku na rok. Na druhou stranu Valverde je tak konzervativní, až vypadá nepoučitelně, takže si proti sobě poštval fanoušky. 

V Liverpoolu se (stejně jako v Římě) naplno odhalila všechna úskalí, která se více či méně projevovala dlouhodobě. Ačkoliv Valverde vyznával defenzivnější, nebo chcete-li pragmatičtější, styl hry, neznamenalo to, že by Barça inkasovala méně gólů nebo že by soupeřům dovolila méně šancí než dříve. Ještě jednou je třeba podotknout, že hlavně záloha v tomto složení nemá na to hrát jako za Xaviho a Iniesty. Přesto Valverde obhájil ligu a takticky jednoznačně předčil Real i Atlético. Bohužel o co má Valverde více rozvahy, o to méně má odvahy. Odvahu trenér v Barceloně potřebuje, jinak skončí jako na Anfieldu.

V prvním semifinále vsadil Valverde na kvalitu, což bylo v pořádku, protože s Messim v sestavě toho využil každý trenér. Vyšlo to (i díky klice, že Liverpool nevyrovnal na 1:1) výsledkově skvěle, zato herně bylo dost prostoru ke zlepší. Z toho důvodu bylo nepochopitelné, jak mohla v odvetě nastoupit ta samá sestava, která se na Camp Nou po poločase dostala pod takový tlak. Dát na pravého beka Semeda a Roberta do zálohy, bylo možná okaté řešení, ale to přece neznamená, že by bylo špatné. Semedo místo toho přišel až za stavu 0:3 a, světe div se, střídal Coutinha, jehož výkon byl zase špatný a vepředu se dostal do jediné vážné šance, ve které zakončoval slabě. Dalo se ale v kontextu této sezony čekat něco výrazně lepšího?

Zároveň se v plné kráse ukázalo, jak moc je Valverde zdráhavý, když má zasáhnout do vyvolené jedenáctky. Sice nemá k dispozici nadupanou lavičku, ale sahat si nedovolí ani do zálohy, kde zrovna vhodné alternativy jsou. Busquets se nejméně poslední dva roky stabilně zhoršuje, takže fyzicky silný soupeř mu dělá problémy více než kdy jindy. Jeho přihrávky v takových zápasech vypadají pomalé, a co se osobních soubojů týče, do nich ani nestíhá chodit. Jenomže je nedotknutelný, i když Rakitič s Vidalem mají s pozicí defenzivního záložníka dobré zkušenosti a o konstruktivní rozehrávku se v pohodě může starat Arthur. Čili když v 75. minutě konečně došlo na druhé střídání, odešel ze hřiště skvěle bránící Vidal, zatímco Busquets se žlutou kartou zůstal. Není tedy divu, že dohrál také Alba, který byl už v prvním poločase evidentně psychicky nalomený. Alba odehrál úžasnou sezonu a zároveň je jediný levý bek v týmu, avšak skoro jakékoliv nouzové řešení by bylo lepší než čekat, že se pod tak obrovským tlakem oklepe. 

Navzdory tomu všemu nemůžeme ukazovat prstem pouze na Valverdeho, protože příslib snahy o vstřelení brzkého gólu rozhodně nebyl planý. První poločas byl spíše o minelách hráčů, zejména pak Alby, kteří měli několik velkých šancí vzít domácím vítr z plachet. Druhý poločas však může stát Valverdeho místo i reputaci. Protože po nejméně roce a půl záporných ohlasů, které zkušenému trenérovi vyčítaly neatraktivní hru s přílišnou účelovostí, přijde takový kolaps. Díky suverénnímu tažení v lize, za což mu určitě náleží poklona, měl Valverde skvělé podmínky na to, aby mužstvo připravil na anglickou intenzitu. Netrápila ho ani zranění. Ještě o poločas měl šanci vzít zodpovědnost do svých rukou a udělat klidně dvě změny, protože ona defenzivní záloha stejně nefungovala. Místo toho se na venkovním hřišti ve velkém utkání Barça opět psychicky sesypala. 

Hráči

Právě psychické rozpoložení nás přivádí ke skutečnosti, jak důležité je mít v týmu nejen hvězdy, nýbrž také lídry. Barcelona má na papíře skvělá jména, avšak to neznamená, že si spolu sednou nebo že sami od sebe podají výkon na sto procent. Kostra týmu stárne (Piqué a Suárez 32 let, Messi brzy také, Alba 30...) a ani mezi těmito hráči nikdy nebyla osobnost, která by v těžkých chvílích vyburcovala ostatní tak, aby si zase věřili a zůstali soustředění. Potenciál má akorát Ter Stegen. Nebo Vidal, jenže ten je v Barceloně teprve první sezonu. I v tomhle ohledu tedy lidé zodpovědní za přestupy selhali. 

Selháním je rovněž neschopnost vytvoření dostatečné konkurence. Během tohoto ročníku se prakticky pracovalo jen se 14 hráči s tím, že jediné otazníky představovaly pozice pravého obránce (Semedo/Roberto), třetího záložníka (Vidal/Arthur) a třetího útočníka (Dembélé/Coutinho). Takový Alba by pravděpodobně neměl konkurenci, ani kdyby mu kryl záda jiný kvalitní levý bek, protože jeho výkony byly prostě příliš dobré, a to i díky nenahraditelné chemii s Messim. Na stoperu zase odpadla konkurence kvůli problémům Umtitiho. Ale třeba Suárezovi, byť má stále ohromnou zarputilost, se měl hledat reálný konkurent už v roce 2016. S Alcácerem to nevyšlo, pak to klubové vedení nechalo být, a v uplynulém přestupovém období přišel Boateng. Výsledek byl takový, že ačkoliv barcelonský tank začal rezivět a za poslední dvě sezony Ligy mistrů, tj. 20 zápasů, se trefil dvakrát (!), nastupoval automaticky, zpravidla na celých 90 minut. Totéž platí u Busquetse, přestože jeho patrného zpomalení si snad musel všimnout každý a na rozdíl od Suáreze postrádá i tu snahu. Jak už bylo řečeno, alternativy do zálohy jsou. Bohužel zásluhy mají větší váhu.

Další problém je, jak bylo utraceno 225 milionů eur (+ až 80 milionů v bonusech) po odchodu Neymara. Coutinho zažil velice slibný start, ale namísto klíčového hráče je z něj spíše unáhlený marketingový tah s platem 13,5 milionů ročně. Šance přitom dostával opakovaně, trenér i spoluhráči mu projevovali podporu. Avšak nezapadl. Mnozí namítají, že nemůže hrát na své obvyklé pozici – já si budu stát za tím, že hráč s takovou reputací se musí umět přizpůsobit. Mimoto jak pozice ovlivňuje, že Coutinho neumí udržet míč, postrádá rychlost, obraně nepomůže a na gól potřebuje tolik střel? Jako záložníka ho proto logicky předčil Arthur a jako útočníka Dembélé. 

Nicméně Dembélé je kapitolou sám pro sebe. Ani on díru po Neymarovi nezaplnil, třebaže předváděl brilantní momenty a v první polovině sezony podával takové výkony, že se dalo lehko uvěřit, že se z něj po návštěvách fastfoodů stává profesionál. Pak ale přišlo jedno zranění, druhé zranění, promrhaná tutovka proti Liverpoolu, třetí zranění a rázem je Dembélého perspektiva znovu zpochybňována. Podobně je na tom jeho krajan Umtiti, který se na základě minulé sezony měl stát tváří barcelonské budoucnosti, leč kvůli jeho problémům s kolenem se v základu uchytil další Francouz Lenglet a k tomu by klub rád angažoval De Ligta z Ajaxu. Umtitimu lékaři doporučovali jít na operaci, obránce však neposlechl, a tak panují obavy, co by mohlo následovat.

Dále se nabízí uvolnit místo Rakitiče. Nebudu parafrázovat slova Mourinha, ovšem Blonďatý Chorvat by si nezasloužil odejít bez potlesku, natož bez povšimnutí. Jeho přestup byl jedním slovem skvělý a o takového hráče jistě bude zájem kdekoliv. Okysličení kádru by ale mělo zahrnovat i jeho. Navíc v týmu už je mladší a podobný hráč s větším citem pro barcelonskou hru (Sergi Roberto). Stejně tak je třeba udělat pořádek mezi hráči, s nimiž se dlouhodobě nepočítá (Rafinha, Denis, Arda, Gomes...), a zvážit budoucnost Malcoma.