Poslední ohlédnutí za Superpohárem: z Atlética vyrostl rival

Zápas o Španělský superpohár hráče Barcelony pořádně bolel. (© elephantcompany.org)

Vraťme se v čase o dva týdny zpět. Od prvního utkání Superpoháru tehdy neuběhl ani den, ale Xavi již stihl všem nevědoucím vysvětlit, co že to stálo za nepovedeným výkonem Culés: "Trávník byl příliš suchý, nemohli jsme hrát svou hru." Zřejmě přehlédl, jak rychle míč po "suchém" trávníku putoval například při bleskové akci předcházející branku Atlética, ale to už tak u hloupých výmluv bývá.

Ani fanoušci Barcelony nezůstali pozadu a internetem se linuly vlny nářků proklínajících štěstěnu či přehnaně tvrdou hru Atlética. Mnozí však přitom zapomínali, že to byl paradoxně Sergio Busquets, kdo měl v utkání vidět červenou kartu. Škoda jen, že hlavní sudí Undiano Mallenco neměl v tu chvíli pověstné "koule" na to hráče Barcelony vyloučit, zejména když hodně ostrý zákrok zbarvený do světle červené posléze předvedl i střídající Fàbregas. A když už jsme u toho, nesmíme zapomenout ani na vydařené herecké etudy z dílny Jordiho Alby, který by si z té ostudy, kterou si toho dne uřízl, mohl ušít hned tucet nových kabátů.

Reakce i argumenty z úst Culés tehdy nebyly nepodobné těm, které se po finále Copa del Rey hrnuly z tábora Realu Madrid. "Kdybychom měli více štěstí, kdyby Atlético nehrálo tak tvrdě, kdyby Courtois, kdyby Cristiano...kdyby, chyby. Opakování tohoto scénáře navíc poukazuje na to, že o nějakou "náhodu" - tedy další ze slov, která v tomto kontextu padala více než často - se opravdu nejednalo. Důvod této madridsko-barcelonské paralely je vcelku prostý. Atlético již není fackovacím panákem, kašpárkem na zkrácení dlouhé chvíle. Atlético se stalo rivalem, nepřítelem. A to pořádně nepříjemným. Klíčovou postavou za touto změnou není nikdo jiný než Diego Simeone, jenž dokázal dosáhnout zdánlivě nemožného: otrávit život "těm dvěma". Atlético si pod jeho rukou vydobylo respekt obou gigantů, kteří nyní vědí, že zadarmo od Cholových mužů nic nedostanou.

Přeměnu Atlética v konkurenceschopného a obávaného rivala nejlépe dokumentují právě výše zmíněné skutečnosti. Nářky na stav trávníku jsme tu měli naposledy, když Barcelona utržila ve vyřazovací části Ligy mistrů překvapivě tvrdou porážku 0:2 na hřišti AC Milán, předtím zase například při kláních s Realem Madrid. (A to nemluvě o tom, že jakékoliv stížnosti na vnější vlivy jsou nanejvýš trapné - aneb co přijde příště? Lamentování na povětrnostní podmínky či obdařenou blondýnu v první řadě, jejíž vnady vyváděly hráče z koncentrace?) Xaviho prohlášení de facto postavila Atlético na roveň obou zmíněných soupeřů. Barcelona potřebovala výmluvu, proč proti červenobílým nemohla hrát svou hru, respektive proč jí to její soupeř v danou chvíli nedovolil.

Dále tu máme tajný trumf v rukávu barcelonských: vyvíjení tlaku na rozhodčího. Pokud Katalánci v něčem mezi evropskou klubovou smetánkou opravdu excelují, pak je to rychlost, se kterou se při každém zásadním rozhodnutí vyrojí u hlavního sudího. I prohlášení do médií o tvrdé a agresivní hře Atlética měla svůj účel: právě takové výroky představují ideální prostředek, jak dostat muže s píšťalkou před domácím utkáním na rozbouřeném Camp Nou pod ještě větší tlak - tedy tam, kde jej chcete mít. Barcelona v tom zkrátka umí chodit: je to velkoklub a "velcí hráči" si podobnou hru mohou dovolit. V drtivé většině případů z ní také vychází jako vítězové. I v součtu obou utkání o Španělský superpohár představovali pomyslný jazýček na misce vah právě rozhodčí. Tím samozřejmě nechci říci, že za získanou trofej může Barcelona děkovat rozhodčím, to by byl nesmysl a neúcta k soupeři, nýbrž pouze to, že zásadní rozhodnutí zkrátka a dobře dopadla spíše v její prospěch.

Odvetné utkání ostatně oproti prvnímu duelu například ukázalo, že hráči Atlética se zřejmě vylučují o poznání snadněji než ti v dresu Barcelony - ač červená karta byla udělena poprávu a v první půli se mohlo žlutit daleko více. Mnohem smutnější ovšem bylo, když tvrdá hra Atlética s maximálním nasazením ukázala i svou odvrácenou tvář, Godín a následně Arda neudrželi nervy na uzdě a zachovali se ve vypjatém momentu zcela neomluvitelně. Ani kontroverzní události ze závěru duelu, ani neproměněná penalta nařízená po přinejmenším hodně sporném zákroku na Pedra však Kataláncům trochu paradoxní radost ze zisku trofeje nezkazí - paradoxní proto, že borce v červenobílém nedokázali udolat ani v jednom ze zápasů, a to i přes početní výhodu a nabídnutou možnost pokutového kopu.

Všechen humbuk kolem celého dvojzápasu však může Atléticu svým způsobem lichotit: Barcelona se musela uchýlit k užití záložních prostředků a zbraním, kterými proti běžným protivníkům neplýtvá. Jak ostatně prohlásil sám Simeone: "Barcelona je nejlepší tým světa, nám se ale podařilo ukázat, jak moc jsme se zlepšili." Rojiblancos rovněž dali najevo, že v duelu hraný na jedno či dvě utkání, se mohou měřit s kýmkoliv: ať už jde o Barcelonu nebo Real. Na to, aby však Atlético mohlo těmto dvěma konkurovat i v lize, nemá klub bohužel dostatečně široký kádr, respektive nemá na jeho vybudování finanční prostředky (což je poměrně pochopitelné, zejména s ohledem na systém přerozdělování peněz z televizních práv, díky nimž mohou oba giganti za jednoho zahřívače lavičky zaplatit více, než Atlético utratí za dvě celá přestupová období). Přesto však jak Barcelona, tak i Real nyní vědí, že Colchoneros je mohou kdykoliv pořádně potrápit. Z Atlética vyrostl rival a bude třeba k němu přistupovat s patřičným respektem.