Real s Barçou hrály i přáteláky

Vicente del Bosque (© google.com)

Real Madrid a Barcelona už si spolu zahrály ve všemožných soutěžích a pokaždé šlo o souboje, které se nezapomínají, plné vášní, emocí. Ne náhodou je tohle derby označováno za jeden z nejvýznačnějších duelů celého fotbalového světa. Dvě nesmiřitelné družiny spolu vyválčily téměř 250 bitev, ve kterých padlo 830 branek. Paradoxní je, že v tomto sumáři je zahrnuto i 32 přáteláků mezi těmito giganty. Při bližším zkoumání ale zjistíme, že za posledních čtyřicet let se tyhle souboje, v nichž o nic nešlo, uskutečnily pouze tři.

Najít jeden zaručený důvod, proč se přátelské souboje mezi těmito dvěma kluby  tak výrazně zredukovaly, či spíše úplně vymizely, asi nejde. V každém případě svoji roli určitě hraje našlapaná termínová listina, možná že pro někoho se zdá nedůstojné, aby tak zvuční soupeři spolu odehráli jen přátelák...Každý určitě najde dalších tisíc důvodů proč tomu tak je. Každopádně je téměř na sto procet jisté, že nedojde-li k něčemu nepředvídatelnému, v brzké době se žádných dalších přátelských derby asi nedočkáme.

Vraťmě se ale do roku 1982. Celé Španělsko se připravovalo na světový šampionát ve fotbale. Nejlepší hráči ladili se svými příslušnými reprezentacemi formu na blížící se svátek kopané, nicméně mimo záři reflektorů odcestovali Real Madrid s Barcelonou do Venezuely, kde měli odehrát jediné vzájemné utkání v historii na zahraniční půdě. Zmatek a rozruch, který v těch dnech vládl v zem pod Pyrenejemi využily dva největší kluby (a společně s nimi i madridské Atlético) k turné po Americe za účelem vydělat nějak ten peníz, který by zacelil díru v klubových pokladnách, které se nechutně vyprázdnily pro rekonstrukci stadiónů ve prospěch Mundialu '82. Katalánci navíc potřebovali peníze na novou posilu, Diega Armanda Maradonu a prezident Josep Lluís Núñez byl nucen vylepšit podmínky smlouvy, neboť v době amerického turné byla vyjednávání o přestupu geniálního argentinského fotbalistyhodně blízko krachu. 

Pohár Prezidenta republiky tak oba celky zavál až do Caracasu. Turnaj se měl odehrát na stadionu Barquisimeto, kdy nejprve Real Madrid s Interem odehráli jedno semifinále a ve druhém se střetli Barcelona s Portem. Osud to tak chtěl, že oba španělské kluby své první zápasy prohrály. Nastoupili tudíž do souboje o třetí místo. Real tehdy trénoval Molowny, ačkoliv od příští sezóny přebíral dirigentskou taktovku Di Stéfano, jenž do Venezuely rovněž cestoval a neměl žádné obavy, byť se právě v této zemi udál veleznámý únos Blonďatého šípu. Alfredo bral celou věc s nadhledem a den před utkáním s Barcelonou prohlásil : „Tohle utkání nás nezajímá ani v nejmenším. To co všichni chceme, je vrátit se co nejdříve do Madridu“. Zápas sledovaly napůl zaplněné tribuny, v kádrech týmů chybělo mnoho důležitých hráčů, nicméně Madrid měl přeci jen o trochu větší snahu hrát, i díky tomu, že již od sedmé minuty vedl zásluhou přesné hlavičky Vicente del Bosqueho. Ta stačila na konečnou výhru 1:0 proti Kataláncům, za které nastoupili kupříkladu Carrasco, Simonsen, nebo Migueli. V Realu sklidili největší poklonu García Remón a již zmiňovaný Del Bosque.

Další a prozatím poslední přátelské duely mezi Barcelonou a Realem se odehrály na začátku 90.let minulého století. Konkrétně v roce 1991 a zasloužila se o ně nově vznikající televizní společnost Canal Plus, která jako první ve Španělsku začala vysílat ligové zápasy za poplatek. Ve snaze získat nové klienty vymyslela turnaj s názvem „Desafío Canal +“, který spočíval ve dvojzápase mezi Barcelonou a Realem. Pro oba kluby tenhle souboj sice představoval hodně tučný příjem, ale v nabitém kalendáři ani u jednoho celku příliš velké nadšení nevyvolal. Na zápas do Madridu dokonce Johan Cruyff, tehdejší kouč azulgranas, ani nejel.

 Měl totiž plnou hlavu starostí, neboť za pár dní na Barcelonu čekalo finále PVP. První utkání „turnaje“ se hrálo 1.května 1991 a blancos ho doma vyhráli 3:1 (Butragueño, Hierro, Villarroya -  Goikoetxea). Odveta na Camp Nou 11.září 1991 měla ale zvláštní kouzlo. S povolením FIFA zde totiž došlo ke zkoušení nových pravidel, která již předtím byla použita na MS hráčů do sedmnácti let. Prvním z nich bylo zákaz malé domů, což jak vidíme, se později převedlo do praxe. Dalším byl zmenšení území, kde se pískal ofsajd. Proviněním bylo postavení mimo hru jen v prostoru od zadní brankové čáry k pomyslné čáře, která byla prodloužením hrany velkého vápna. Zápas nakonec v tréninkovém tempu skončil 1:1 (Nadal - Aldana) a Real Madrid tak získal do své vitríny ojedinělou trofej. Na dlaší přátelské měření sil tak fanoušci čekají již přes dvacet let.