Rozhovor s Éricem Abidalem

Éric Abidal (© as.com)

Éric Abidal musel v letošní sezóně bojovat nejen na hřišti, ale mimo něj. Svůj zápas s nádorem ja játrech vyhrál.

Jak jste prožil dny volna?
Dva a půl dne, abychom nabrali síly. Přišly mi vhod, abych si od všeho odpočinul. Po tom všem, co se událo, jsem to potřeboval. Ve fotbale není mnoho dnů, kdy můžete vypnout, umíme jich proto využít.

Co je zvláštního na Abidalovi, když o něm všichni spoluhráči mluví v samých superlativech?
Není na mně nic zvláštního. Být psychicky odolný a bojovat, taková vždy byla moje mentalita. Budu bojovat i po nemoci, kterou jsem si prošel.

Jednou jste řekl, že nemáte v kádru žádné kamarády. Změnily na tom něco poslední zkušenosti?
Takhle přesně jsem to neřekl. Mám jednoho kamaráda z mé čtvrti, znám všechny, se všemi si rozumím. Radost, kterou jsme prožili ve Francii, je tady jiná.

Když jste byl nemocný, pomyslel jste na to, že se už k fotbalu nevrátíte?
Ano, myslel jsem na to. Když vám doktoři řeknou, že máte nádor, jako první myslíte pouze na to špatné. Ptal jsem se, jestli budu moci ještě hrát. Návrat na hřiště ještě v této sezóně byl komplikovaný, ale nakonec se to povedlo.

Jak jste prožíval oslavy, při kterých vás a Guardiolu spoluhráči házeli do vzduchu?
Byl to úžasný den. Nikdy jsem v mé kariéře nic takového nezažil. Já budu vždy tím Abidalem, jakým jsem vždy byl. Děkuji všem za podporu.

Jste vzor pro společnost?
Můžu být. Vzorem je hodně lidí. Zápas, který jsem vyhrál, byl hodně těžký. Někdy se to povede, jindy ne. Pokračoval jsem v tom, co jsme říkali už v době, kdy jsme chodili do nemocnic za dětmi. Nejdůležitější je rodina a pozitivní myšlení.

Vnímáte teď život jinak?
Vidím ho jinak, proto jsem prodal všechna auta. Když jste fotbalista, můžete si koupit skoro všechno. Ale když se vám pak stane něco jako mně, zjistíte, že například drahé auto vám není k ničemu. Proto jsem je prodal a s těmi penězi udělám něco dobrého, pošlu je do nemocnic nebo nějaké organizaci.

Jaká byla nejemotivnější chvíle, kterou jste během této doby prožil?
Bylo jich hodně, ale nejvíce mi utkvěl v paměti den, kdy jsem se vrátil k tréninku a uviděl všechny ty dopisy. Snažil jsem se na každý odpovědět.

Po tom všem, co jste prožil, si asi nemyslíte, že spory mezi Barcelonou a Realem Madrid jsou tím nejdůležitějším v životě.
Samozřejmě, že jsou důležitější věci. Když vidíte, co se na světě děje, tak vám fotbalové záležitosti připadají v porovnání s dětmi, které nemají co jíst, nebo lidmi, kteří umírájí ve válkách, jako hloupost. To je něco úplně jiného.

Pokud vyhrajete ve finále Ligy mistrů, komu budete trofej věnovat?
V první řadě mým prarodičům, kteří nedávno zemřeli, a pak všem lidem z Barcelony. Mé rodině, dcerám a všem, které miluji.

Je možné vrátit se do formy už na finále?
Je hodně těžké se na této úrovni tak rychle vrátit. Ale s tvrdou prací je možné vše.

V římském finále jste hrát nemohl, je pro vás Wembley novou šancí?
Nemyslím na to. Zbývá málo dnů, nevím, jestli budu hrát. Nejdůležitější je výhra týmu. Mám tuto mentalitu pořád a nikdy ji nezměním. O sestavě rozhoduje trenér. Nevím, jestli budu hrát hodně minut, málo, nebo vůbec.

Je Barcelona lepší než Manchester United?
To neumím říct. Už jsme je v jednom finále porazili, ale s jiným týmem. Odpovím vám až po zápase.

Prodloužíte smlouvu ještě před finále?
To teď neřeším. Nejdůležitější je pracovat s týmem a soustředit se na poslední dva zápasy. Vše ještě hotové není, ale jsme blízko.

Puyol finále stihne?
Věřím, že ano, protože je pro nás hodně důležitý, je to kapitán. Hodně toho dokázal a já věřím, že zápas stihne.

Co si pamatujete z Wembley 92?
Byl jsem malý a v té době jsem moc zápasů neviděl, jenom jsem hrál. V čase zápasu jsem určitě spal. Sen o profesionální kariéře přišel v 18 letech, do té doby jsem fotbal jako svou profesi neviděl. Hrál jsem zápasy v mé čtvrti a přišla příležitost. Tam to vše začalo.