Simeoneho Plán D

Simeone chystá svůj Plán D. (© deeyoofotball.com)

Máme plán. Říkejme mu "Plán D". Ne však proto, že ty tři předchozí selhaly. Tenhle plán je esem v rukávu, se kterým je třeba se vytasit při střetu s tím nejsilnějším možným protivníkem. S takovým, na něhož je klasický herní styl Atlética příliš krátký.

Začněme ovšem trochu více zeširoka. Od chvíle, kdy se Simeone ujal kormidla Rojiblancos, mohou fanoušci opět budovat naději v lepší zítřky a být poprávu hrdí na svůj klub. Pod rukama této legendy tým neustále kvalitativně přerůstá sám sebe, zdokonaluje své schopnosti ve všech možných aspektech a postupně se učí, jak se poměřovat s těmi nejlepšími.

I tento tým Atlética má však své slabiny a limity - to musí vidět každý. Jsou to kupříkladu pouze Arda Turan, Óliver a Koke, kteří mohou přinést a řídit hru založenou na krátkých přihrávkách a držení míče. Tento styl Atlético za určitých podmínek praktikuje, jeho největší zbraní je však něco jiného. Ve venkovních utkáních hráči Rojiblancos běžně využívají rychlé protiútoky, zatímco na domácím hřišti vysoko presují, mnohdy až v hloubi soupeřovy poloviny, a snaží se o okamžité získání míče a bleskovou akci, což se jim často podaří dokonce v blízkosti pokutového území (tak jak bylo k vidění v posledním uktání proti Rayu).

Hráči ovšem znají rovněž trpělivost, kdy se zatáhnou hluboko na svou polovinu a vytrvale číhají na svou šanci. Svědky této taktiky jsme mohli být pro změnu minulou středu. Nejde však o pouhé zabetonování vlastního vápna a hru na bezbrankovou plichtu ve stylu italského catenaccia. Tohle je Plán D, tedy odpověď na soupeřovu dominanci a kvalitativní převahu neméně učinnými zbraněmi: zataženou defenzivní linií, dělbou ofenzivního tlaku mezi více hráčů a hlavně železnou disciplínou a týmovým duchem, které doplňují dravé výpady do soupeřovy obrany. Právě těchto pět D charakterizuje Plán D.

Není to zrovna často, co se Simeone k tomuto hernímu stylu uchyluje, a jeho výsledky jsou ne vždy příznivé, nicméně přesně tuto hru Atlético praktikovalo ve svých třech velkých finále (dobře, dvou a půl): Evropském superpoháru, Copa del Rey a prvním utkání Španělského superpoháru. Všechny tři zápasu měly společných hned několik rysů:

• Zatažená defenzivní hra. Míč a tvorba hry jsou záměrně přenechány protivníkovi. Rozestupy mezi obrannými řadami jsou minimální, svým rozestavením tým připomíná zákopový systém. Cílem tohoto postupu je vylákat protivníka z jeho vlastní poloviny.
• Svým důmyslným a disciplinovaným rozestavením hráči blokují přihrávkové uličky, brání zrychlení hry pomocí narážeček, limitují možnosti roztažení hry do stran a snaží se ze hry odříznout hlavní tvůrce hry soupeře.
• Zahuštěný střed a aktivní presink v křídelních prostorech za účelem získání míče a rychlého brejku.
• Užití bleskových protiútoků jako hlavní zbraně ke vstřelení branky. Po získání míče následuje okamžitý úprk směrem kupředu. Cílem je poslat balon do běhu, co nejrychleji jej zavézt k soupeřově brance a snažit se o zakončení - nikoliv čekat na spoluhráče či kombinovat.
• Spoléhání se na standardní situace, kde z Kokeho pomalu ale jistě roste dvorní nahravač. Největší vzdušnou hrozbu představují stopeři Godín a Miranda (a před svým odchodem také Falcao) a právě jimi vyhrané hlavičkové souboje jsou nejčastěji klíčem ke gólu.
• Tato strategie vyžaduje být v lepší fyzické kondici než soupeř. Zde tým těží zejména z intenzivní letní přípravy pod vedením diktátora "El Profe" Ortegy. Zapracovat na tělesné zdatnosti je nicméně možné i během probíhající sezony: tak jako při přípravě na uplynulé finále Copa del Rey, kdy tým těžil z Ortegova speciálního dvouměsíčního (duben-květen) kondičního plánu. Zatímco fotbalisté Realu v prodloužení po fyzické stránce zcela odešli, hráči Atlética měli v nádržích stále dostatek paliva.

Právě v těchto několika bodech spočívá základní popis taktiky, kterou Simeone využil ve svých třech finále, kde Atlético čelilo o mnoho silnějším protivníkům. Pomiňme teď finálový duel v Bukurešti, kde bylo Atlético projednou favoritem (a také své baskické protivníky z Athleticu přejelo v každém aspektu hry). Máme za sebou dvě a půl finále, do nichž Atlético nastupovalo jako naprostý outsider, rádoby finalista, jehož největší odměnou byla už jen možnost postavit se v boji o trofej třem z nejlepších mančaftů na světě: Chelsea, Realu a Barceloně. Po každém z těchto utkání jsme však měli to štěstí na tvářích protivníků sledovat totožný bezradný výraz. Týmy, které samy sebe viděly daleko nad úrovní Atlética a které očekávaly hru kočku s myší, byly buďto smeteny ze hřiště, nebo alespoň pořádně zaskočeny zarputilostí svého soka.

V prvním duelu proti Barceloně jsme byli svědky působivého týmového výkonu včetně vojenské disciplíny v obranné činnosti. K vidění byly i svižné výpady a protiútoky, které Culés hned několikrát pořádně zaskočily. Bylo hlavní příčinou to, že Katalánci ve světle statistik a předchozích střetnutí hráče Atlética podcenili? Podaří se jim v odvetném zápase nalézt odpověď na Simeoneho tajnou zbraň? Nebo budou spoléhat na zavlažovače (zejména Xavi se zdá být poslední dobou poměrně vysazený na vlhkost hřiště) a počítat s tím, že rychlejší povrch bude na Cholovy muže stačit?

Obě strany vědí, že remíza nechává do odvety vše otevřené, ale v takové situaci již Atlético mnohokrát bylo: hráči tuší, že právě cesta přes tenký led vede k vítězství. Věřme, že se budeme moci zase jednou spolehnout na tajné trumfy v rukou mužů v červenobílém: mentální sílu, odhodlání a týmového ducha. Trumfy, které do hry vrátil Mistr v tomto oboru: Diego Simeone. Vyloupit Camp Nou není snadný úkol - výzva je to obrovská, dokonce ta z největších. Oproti předchozím finále je zde ovšem jeden aspekt, který se změnil: respekt. Vydobyli jsme si respekt každého jednotlivého protivníka, který nám kdy v poslední době čelil. Soupeři vědí, že Atlético jim žádnou snadnou výhru nedaruje. Takové dny jsou už dávno pryč. Pokud nám chce někdo tenhle pohár vyrvat z rukou, bude muset bojovat o každý míč, každou píď, každou sekundu utkání. Právě v tom spočívá ten slavný "Simeone efekt".

Proto hrdě a nahlas řku: ve zrádných končinách tiki-taka je to Cholo, kdo má mou bezmeznou důvěru. Jak jednou řekl jeden moudrý muž: "Útočníci vyhrávají zápasy, ale jsou to obránci, kdo vyhrává trofeje."

Autorem tohoto článku, který vyšel na atleticofans.com, je známý a dlouholetý fanoušek Atlética Ricardo Menéndez.