Španělský Hannover 2002

Hannover 96 (©elenganche.es)

Rok 2002. Deportivo La Coruña chytlo svoji druhou mízu. Nedlouho tomu bylo, co vybojovalo ligový titul, Ligou mistrů procházelo hodně daleko (ten rok to bylo až do semifinále) a trofeje již nebyly pouhým snem, který je tak složité proměnit v realitu (právě zvedli nad hlavu Superpohár po předchozí výhře v domácím poháru). Byly to chvíle Makaaye, extáze ikony Frana, prostě hodně těžká konkurence pro ty, kteří na Riazoru hledali druhou šanci prosadit se ve fotbalovém světě.

Jaime Sánchez (zrzavý středopolař vychovaný v kolébce Realu Madrid), José Manuel (pravý bek z Marea, akademie Sportingu) a Fernando (záložník, taktéž z líhně Bílého baletu) byli součástí tehdejšího kádru Deportiva La Coruña. Tahle štace pro ně představovala novou šanci v kariéře, konečně prorazit a přesvědčit o svých schopnostech pro fotbal na nejvyšší úrovni. Jenže procpat se do sestavy v mužstvu, které zažívalo nejlepší momenty celé historie bylo prakticky nemožné. Naštvaní, bez pravidelné porce minut na trávníku a neustálé vysedávání na lavičce, to nemohlo tuhle trojku moc uspokojit. Proto se jednoho dne rozhodli vyrazit při hledání nového štěstí za dobrodružstvím a vytvořili tak „Španělskou armádu” v Bundeslize. Jejich ideálním útočištěm se stal Hannover. 

Hlavní město Dolního Saska, jedno z epicenter ekonomiky celé Evropy a vzor co se infratruktury týče, právě počítalo ztráty po neúspěšném pořadatelství světové výstavy EXPO 2000. Nicméně dokázalo dostat svoje fotbalové mužstvo znovu zpět do Bundesligy. Ani ne šest let proti běhu času Hannover vymetal venkovská hřiště v Regionalize Nord, čtvrté nejvyšší německé soutěži. Při oslavách stého výročí klubu, kdy došlo k dalšímu sestupu, rozhodlo vedení klubu změnit celou filozofii a postavit týmové základy na mladých odchovancích (Asamoah, Ernst, Kehl), což nakonec vedlo ke kýženému úspěchu. V onom létě roku 2002, kdy v Hannoveru byli všichni plni nadějí, dorazila zásilka třech Španělů, hodně iritovaných z nedostatku respektu, který k nim choval Javier Irureta v Deportivu. Hannover se tak stal, alespoň na přechodnou dobu, malou španělskou pevností. Jenže žádný americký sen se nekonal. Tehdejší kouč Ralf Rangnick (dnes je paradoxně trenérem „Španělského Schalke” se třemi zástupci této země v kádru) pod tlakem, aby Hannover nespadl a nezajel do starých známých kolejí, což by znamenalo znovuohrožení stability klubu, začal stavět hráče, kteří německou ligu dobře znali. Hannover se nakonec v posledním kole přeci jen zachránil, o tři body, ale německé dobrodružství trojice z La Coruñi trvalo jen několik měsíců. José Manuel odehrál jediný zápas, Fernando dva a nejlepší dojem tak na Niedersachsen stadionu zanechal Jaime Sánchez. Střední záložník všehovšudy odehrál dvaadvacet utkání a smlouvu posléze ještě o rok prodloužil. V té následující už se mu ale tolik nedařilo, počet zápasů se smrskl na deset a byť se vrátil zpět do Španělska, naučil se alespoň obstojně německy a  dal i jeden gól, čímž zanechal v tomto německém městě historickou stopu. Byl to rok „Španělského Hannoveru”, klubu, který šel ve vývoji neustále nahoru a stala se z něj nevyzpytatelná alternativa. Včera se ve zrenovované AWD Aréně představila Sevilla. V Dolním Sasku tak znovu zazněla španělština.