Splněný sen

Lucas Alcaraz (© google.com)

Některé sny se občas splní. Lucas Alcaraz Gonzáles, zapřísáhlý fanoušek Granady, měl jeden už od chvíle, co začal vnímat fotbal, nebo spíš od okamžiku, kdy poprvé vstoupil se svým dědečkem na pro něj nejkrásnější stadión na světě - Los Cármenes, či viděl svého strýce v sedmdesátých letech přetahovat přes hlavu červenobílý dres místního klubu, který v tehdejší éře prožíval jedny z nejslavnějších let své historie a španělskými novináři byl označován jako "matagigantes" (ničitel obrů).

Jen stěží najdete věrnějšího fanouška Granady, než Lucase Alcaraze. Dokonce i když se klub jeho srdce potuloval, ne tak dávno, ve své nejtemnější historii, potopený v Tercera División a nedalek tomu, aby definitivně zmizel z fotbalové mapy, současný trenér nezanevřel na své barvy. A když se ho novináři dotazovali, jaké je jeho oblíbené mužstvo, nikdy nezapíral. "Real, nebo Barça?", naléhali na něj. "Fandím Granadě", hrdě odpovídal za všeobecného údivu všech pisálků.

Jak se říká, že geny se dědí ob generaci, pak v případě Alcarazovy rodiny se to vyplnilo do puntíku. Určitě totiž nezdědil ty politické po svém otci, jenž byl poslancem v Kongresu a výkonným prezidentem PCE (komunistické strany). Ovšem ty dědečkovy, fotbalové, určitě nezapře. José Manuel Gonzáles odehrál za Granadu během třinácti sezón 320 utkání a byl součástí legendární sestavy, kterou tehdejší mrňata vyhrkla z paměti i kdyby je probudili o půlnoci: Floro, Millán, Gonzáles...A tohle mužstvo jako první granadské postoupilo v roce 1941 do nejvyšší soutěže. Poté, co ukončil fotbalovou kariéru, zastával v klubu ještě různé funkce, mimo jiné byl i technickým sekretářem a dokonce i trenérem.

Jeho syn, Manolo Gonzáles, se taktéž prokousal do prvního týmu. Kvalitní obránce , jenž se podílel na postupu Granady do ligy v roce 1966, později přestoupil do Zaragozy, kde působil dlouhých jedenáct sezón, aby se na sklonku své kariéry vrátil zpět do klubu, jež vyznává červenou a bílou. Takže zanícení pro granadské klubové barvy u Lucase Alcaraze rozhodně není náhodné. Jemu nebylo dopřáno praktikovat fotbal na nejvyšší úrovni. Sice to zkoušel v dorostu Realu Jaén, ve městě kde bydlel od pěti let až do své plnoletosti a následně v rezervních týmech Granady.
Nicméně vášeň pro fotbal ho zavála na střídačku, kde se již od útlého věku vyznačoval jako neobyčejně pilný student a svoji lásku se snažil skloubit se studiem knihovnictví, jemuž se nakonec nikdy nevěnoval. Dokonce o Lucasovi říkají, že své první mužstvo založil a trénoval již ve svých dvanácti letech. Poté, co trénoval filiálku rojiblancos, mu tehdejší prezident Candi dočasně svěřil v roce 1995 otěže prvního týmu, bojujícího v Segunda B, které zůstaly volné po odvolaném Crispim a mezitím hledal plnohodnotnou náhradu.

Jenže devětadvacetiletý Alcaraz nechtěl promarnit velkou šanci, jež se mu naskytla a podařilo se mu nastřádat 14 zápasů v řadě bez porážky, z toho dvanáct vítězných a Granadu tak posunul ze šestnácté pozice na druhou a do play-off o postup do Segundy. V klubu nakonec vydržel ještě sezónu a půl až byl v únoru roku 1998 odvolán po 106 zápasech ve svém trenérském curriculum vitae.
Po téměř patnácti letech a devíti klubech, jimiž prošel, s nimiž dosáhl na postup, záchranu, a dokonce i na finále Copa del Rey, se Lucas Alcaraz minulou sobotu znovu usadil na trenérskou lávku na Nuevo Los Cármenes, aby si splnil sen, trénovat svoji Granadu v Primera División a čelit tak té největší možné výzvě v jeho poměrně dlouhé fotbalové kariéře ve městě, kde poprvé spatřil světlo světa.