Stálo to za to

Urko Pardo (© publico.es)

„Co může udělat celému národu větší radost, než vítězství?“, ptal se španělský gólman Urko Pardo. A moc dobře ví, o čem mluví. Potomek otce Baska, matky Galicijky, narozený v belgickém Bruselu, právě prožívá svůj sen. Letos v létě přistál na Kypru, kde si jeho služby objednalo vedení Apoelu Nikósie. Pár týdnů na to se stal jedničkou v klubu, který se ve středu večer po remíze se Zenitem Petrohrad poprvé v historii probojoval do osmifinále Ligy mistrů. Nikdy předtím se kyperský klub nedostal v evropském poháru tak daleko.

Mužstvo z hlavního města tohoto ostrovního státu ve Středozemním moři se stalo senzací letošního ročníku nejprestižnější klubové soutěže světa. Ve skupině G vybojovalo doposud devět bodů a ani jednou neprohrálo. Zranění Dionsise Chiotise, dosavadní jedničky, otevřelo Pardovi cestu mezi tři tyče a osmadvacetiletý gólman se nabídnuté šance chytil jako klíště. Ve třech odchytaných zápasech na evropském jevišti nemusel ani jednou lovit míč zpoza svých zad. Jinak Urkova minulost ukazuje, jakou houževnatost, úsilí a vytrvalost musel prokázat, aby se jednou mohl živit fotbalem na nejvyšší úrovni. Přes úspěch, který se ho teď bytostně dotýka, nešlo všechno v jeho dosavadní kariéře tak úplně hladce. V roce 1999 přešel z Anderlechtu do Barcelony. Bylo mu šestnáct a dostat se do La Masíi byl jeho životní sen. V proslulé mládežnické akademii, odkud vyšlo nespočet skvělých talentů, setrval až do roku 2004. 

„Urko byl sympatický kluk. Trošku roztržitý, nepozorný, ale jinak dobrý chlapec. Po fyzické stránce byl úžasný, měřil 190 centimetrů. Pravda, po té technické stránce měl pár nedostatků, něco mu chybělo ale fotbalista to byl perfektní, hodně moc trénoval, všechno plnil bez řečí“, vzpomíná Quique Costas, jeho trenér v Barceloně B v sezóně 2006-07 a dnešní trenér mládežnických celků katalánského klubu. Urko si poprvé brankářské rukavice, jak to tak často bývá, oblékl docela náhodou. Bylo mu šest, nebo sedm a hrával v útoku žákovského týmu Anderlechtu. „Dával jsem dost gólů. Opravdu jsem nebyl špatný“, vypráví o sobě. Během jednoho deštivého tréninku se brankář zranil a Urko si stoupl na jeho místo. „Myslím, že mi dali tak pět, nebo šest gólů, ale asi padesát jsem jich chytil. Trenér žákovského áčka mě hned vzal do týmu a ne jako útočníka, ale jako brankaře, jímž jsem vždycky chtěl být“.

Již v La Masíi Pardo vybrušoval svůj talent. Potkával se tam s Messim, Iniestou, Valdésem, Reinou, Artetou... „La Masía je úžasné místo, opravdu. Nevím o lepším, kde se naučíte fotbalovému řemeslu“, říká Urko, jenž má pro barcelonské učiliště jen slova díků. „Je to továrna na neuvěřitelné hráče, ale také vyjímečné osobnosti. Je to škola života, které budu navždy věčný, že ze mne udělala člověka“, potvrzuje. V sezóně 2002-03 ale Pardo utrpěl vážné zranění. Během tréninku si přetrhl křížový vaz. V tu dobu byl jen krůček od prvního týmu, ale proklaté koleno ho  na trávník nepustilo na hodně dlouhou dobu. Po vyléčení Urkovi nezbylo nic jiného, než hledat štěstí někde jinde. V roce 2004 zvolil Cartagenu v Segunda B, o rok později Sabadell, jenž hrál stejnou soutěž. Dvě štace, kde Urko sbíral minuty a zkušenosti.

Na obě angažmá v nižších patrech španělského fotbalu ale vzpomíná velmi rád. „Jsou to mužstva bez jména, ale srdíčko je tu na prvním místě. Fotbal tam dole je hodně tvrdý. Je to hra chlapů, tváří v tvář, kde pocítíš, jak tvrdý je život“, svěřuje se Pardo. Zároveň si uvědomuje, že má vlastně ve fotbale štěstí, že patří mezi vyvolené. „Během okamžiku se můžeme znovu potkat v boji na těchto malých hřištích“, dodává. 

V roce 2006 Barcelona povolává Urka Pardu zpět do zbraně, konkrétně na soupisku B týmu. V tehdejším kádru patří mezi mladíky Marcem Crosasem, Jeffrenem, Giovanim dos Santosem, nebo Bojanem spíš k veteránům. „Urko zažil problém, kteří brankáři mají. Když jste hráč z pole, vždycky můžete hrát na více postech, máte víc možností. Jenže brankář je brankář a jemu chyběla ta pravidelnost na hřišti“, přemítá Costas. Bez místa v prvním týmu a minimem minut v rezervě se gólman rozhodl zkusit štěstí za hranicemi Španělska. Ve 24 letech vzal v létě roku 2007 nabídku řeckého Iraklisu Soluň, čímž začalo jeho putování Evropou. O rok později si prošel křestem v evropských pohárech, ovšem už v dresu Rapidu Bukurešť, jehož protivníkem byl německý Wolfsburg. V roce 2009 se Pardo vrátil do Řecka, tentokrát do Olympiacosu Pireus, kde se sešel s krajanem na střídačce, Ernestem Valverdem. Vydržel zde dvě sezóny, jenže nakonec se s vedením klubu nedohodl na prodloužení kontraktu. Letos v létě mu Ivan Jovanovic, trenér Apoelu, nabídl trénování na Kypru, což si světoběžník Pardo dvakrát nerozmýšlel. Netrvalo zas až tak dlouho a z Parda se stala týmová jednička. 

„Profesionální fotbal je hodně složitý svět, kde vám nikdo nic nedaruje. Někdy se to může zdát nespravedlivé, jako by odstřižené od reality. Je to ohromný tlak, ovšem když nakonec přijde vítězství a vidím radost ve všech těch tvářích, říkám si, že dělám tu nejkrásnější práci na světě“. Po letech dřiny, obětování se, odříkání, prožívá Urko nejsladší momenty své kariéry.