Střelec bez ambicí

Jonathan Soriano (©as.com)

Jonathan Soriano má za sebou úžasnou sezónu. Dvaatřiceti zásahy si vystřílel primát mezi kanonýry Segunda División a popostrčil barcelonskou rezervu k nečekaně vysokému umístění po postupu ze Segundy B. Navíc se může honosit poctou, že je historicky nejlepším střelcem rezervy azulgranas ve druhé nejvyšší soutěži, čímž se doposud mohl chlubit José Antonio Domínguez, který v ročníku 1988-89 pokořil protivníkovy gólmany patnáctkrát.

A nejen to. Jeho střelecká exhibice se zařadí mezi nejpotentnější šutéry celé druholigové historie. Pouze Quino z Betisu (33 branek v sezóně 1986-87), Baltazar z Celty (34 branek v ročníku 1986-87) a Ricardo ze Sportingu, jenž drží se 46 brankami absolutní rekord v sezóně 1956-57, měli přesnější mušku než pětadvacetiletý rodák z El Pont de Vilomara.

Ve stínu skvělého střeleckého galapředstavení Soriana zůstávají velice záslužné cifry druhého a třetího v pořadí tabulky druholigového Pichichi Javy Guerry (28 gólů) a Rubéna Castra z Betisu (26 gólů), kteří by v jiných sezónách bez problémů stanuli na nejvyšším stupínku mezi kanonýry. Už loni se překvapivému střelci dařilo a dvaadvacet gólů je výborná vizitka. Ani trenérovi áčka, Pepu Guardiolovi neunikly časté trefy tohoto útočníka a Jonathana pozval do loňské letní přípravy. On sám si však nijak příliš nefandí, že by mohl proniknout mezi nejsvatější elitu. Debut má už ale za sebou, když v roce 2009 nastoupil do pohárového souboje s Cultural Leonesa. „Myslím jenom na béčko, je to hrozně těžké dostat se tam, když máte před sebou takové hvězdy. Je to lákadlo, ale nemám to v plánu”.

Jeho výkonnost přitahuje pozornost různých klubů nejen ve Španělsku ale i za hranicemi. Soriano je ale ohledně své budoucnosti hodně opatrný. Ví, že aby se člověk prosadil, je třeba být trpělivý. Objevil ho Espanyol, klub ve kterém vyrůstal. V dresu pericos se naučil střílet góly, dostal se do mládežnických reprezentačních výběrů a brzy začal vzbuzovat naděje mezi fanoušky blanquiazul. Jenže v prvním mančaftu se nikdy neusadil a musel se pakovat na hostování nejprve do Almeríe (2006) a potom do Polideportiva Ejido (2007). Ani tam mu ale pšenka příliš nekvetla a ze své druhé štace má v paměti především neblahé vzpomínky. „Cítil jsem se podvedený”, uvedl. V roce 2007 se vrátil do Espanyolu. Ovšem za Tamudem, ikonou tehdejšího Espanyolu, neměl moc šancí se prosadit a nevyužil ani ty, které mu osud přihrál. Jakoby mu v Espanyolu nebylo přáno a znovu se vydal na hostování, tentokrát do Albacete. „I když Tamudo nehrál, stejně jsem nedostal důvěru. On byl takový malý stín, ale to není omluva”, prohlásil při rozlučce s modrobílou barvou.

V létě 2009 mu po šedivém hostování v Albacete  skončila v Espanyolusmlouva. Na stole měl spoustu nabídek ze Segunda División, ovšem dal přednost té od rezervy Barcy, která hrála jen Segundu B a mezi těmi mladíčky se musel cítit jako dědula. On se však nechtěl stěhovat z Barcelony. Rodina na tom měla velký vliv. „Je to záruka gólů”, řekl o něm Txiki Begiristain, tehdejší sportovní ředitel azulgranas. 54 branek ve dvou sezónách mu dávají za pravdu.