BLOG: Ti druzí (aneb cestopis o Madridu fotbalovém)

Prohlídka Estadio Vincente Calderón

Madrid je skvělé město. Krásná architektura, bary s tapas, noční život, světové galerie a slavné fotbalové kluby. Snad jen ještě moře by tam člověk někde za kopcem očekával, když je ve Španělsku. Co však Madridu chybí geograficky to dohání svojí celkovou úžasnou atmosférou a chutí do života

Přibližně v polovině března jsem se bavil s kamarádem, dalším slávistou, o cenách letenek. Projel jsem web a narazil na zaváděcí ceny na nové lince Brno – Alicante přední lowcoastové letecké společnosti. Slovo dalo slovo, krátký pohled na termínovou listinu a druhý den bylo jasné, že vyrazíme do Španěl v polovině května.

Po dvou společných dnech u moře, večerním tahu po barech a výstupu na pevnost Santa Barbara se rozdělujeme. On jede poznávat Valencii, já znovu Madrid. Cesta autobusem přes mesetu trvá pět hodin.

Než se pustím do centra, jedu příměstským vlakem do dále vzdáleného Getafe. Fanshop v centru je ale zavřen, otevírací doba nikde žádná. Zklamán odjíždím na okraj kde bylo před třinácti léty vystaveno koloseum Alfonso Pérez pro 13500 diváků.  Stadion ničím nenadchne, tribuny stoupají pozvolně, krytá je jen hlavní. Dle vylepených letáků probíhá mobilizace na výjezd do San Sebastianu, Getafe jde o záchranu v první lize. Dozvídám se od recepčního, že obchod v centru otvírá po siestě v 17 h. Mířím tedy znovu tam a pak už se ubytovat do hostelu v centru Madridu, kousíček od noblesní ulice Gran Via. Za večer ještě stíhám základní seznámení, procházku přes Puerta del Sol (kde po celý pobyt probíhaly politické demonstrace), Plaza Mayor, Palacio Real a Plaza de Espaňa.

Páteční ráno začíná opravdovou kulturou, návštěvou Muzea Královny Sofie, jehož největším tahákem je Picassova Guernica. O poledni přichází na řadu kultura fotbalová – prohlídka Santiaga Bernarbeu. Zájem je o ní velký, u dvou pokladen se tvoří fronty. Vstup je za 16 eur. Nebo si rovnou můžete koupit balíček který zahrnuje vstup, šálu a roční členství v „socios“ – 40 eur. Tour začíná výstupem věží „B“ do nejvyššího patra, odkud je vskutku panoramatický výhled na chrám Realu. Následují místnosti s množstvím pohárů, obrazovek se slavnými okamžiky, fotografiemi a dalšími historickými artikly. Ozdobou je měsíc stará trofej pro vítěze španělského poháru. Pokračuje se přechodem přes protilehlou a severní tribunu k rohovému praporku, podél pomezní čáry, výstup do VIP, zpět k lavičkám, tunelem do šaten a tiskového centra. Prohlídka je zakončena v třípatrovém fanshopu. Ještě než opustím Bernarbeu, prodá mi krásná seňorita vytouženou vstupenku na sobotní zápas. Celkové pocity z prohlídky nejsou dobré, je to taková neosobní továrna na výrobu peněz.

Oproti tomu byla návštěva Atletica příjemným překvapením a atmosférickým zážitkem. Ani tady v museu nechybí trofeje (v čele s Evropskou ligou a Superpohárem za minulý rok) ale jsou doplněny o novinové výtisky, programy, atd. Mezi dalšími artikly jsou staré řehtačky, stolní hry nebo pernamentky na Atletico. Zajímavou sbírkou je výstava dresů španělské reprezentace od minulosti po současnost. Líbí se mi zaměření i na fanoušky v podobě fotek parádních choreografií. Návštěvníkům jsou k dispozici tři multimediální obrazovky, kde si mohou zopakovat slavné góly z minulosti, zkusit kvíz nebo se dočíst více z historie. V určenou hodinu se scházíme s průvodkyní a vyrážíme na prohlídku stadionu. Jaké je mé překvapení když v cca. desetičlenné skupině slyším češtinu a poznávám dva slávisty z Prahy. Prý potkali ve fanshopu Tomáše Ujfalušiho a ochotně s nimi popovídal. Obcházíme polovinu stadionu k lavičkám, kde usedáme, pak zkoušíme výběh z tunelu na trávník. Paráda. Projdeme prezidentskou lóží a tiskovým střediskem do šatny hráčů. Na nástěnce tam zaujme fotka Tomáše Ujfalušiho, coby pomalovaného rockera. Znovu obcházíme polovinu stadionu a prohlídka končí v obchodě se suvenýry. Příjemný zážitek si ještě prodlužuji posezením v klubovém baru, přímo ve stadionu.

Pověstný madridský noční život opravdu za to stojí a opouští se s těžkým srdcem. Naštěstí se mi to povedlo v relativně rozumnou hodinu a tak se mohu hned od následujícího rána znovu věnovat muzeím. Nejprve slavná galerie Prado s El Grekem, Velázquezem, Goyou, pak zajímavé museum voskových figurín. Za zmínku stojí povedené kopie Iniesty, Villy, Casillase, Torrese, Raúla, Zidana, Mourinha… ale i mnoha dalších osobností nejen z fotbalu a sportu.

Na večer je v plánu Real Madrid – UD Almeria, tedy utkání, které už nemohlo nic změnit na druhém místě domacích ani posledním hostů. Pln očekávání stoupám do čtvrtého patra. Náladu hned kazí umístění mé sedačky, kde brání zábradlí ve výhledu jak na hrací plochu tak na protilehlou tribunu. Za linoucí se hymny z amplionů hráči předstupují před přibližně 60 000, převážně bíle oděných, diváků. Ti poprvé tleskají gólu C. Ronalda už ve 4. minutě. I když jde o gól přepisující statistiky, je kromě pár zatroubení ticho. Jede se dál. Domácí kotel se snaží pod igelitovými pruhy fandit celý zápas, ale dva sektory na takovém stadionu jsou žalostně málo. Ostatní se prakticky nepřipojují. Pokusy o rozezpívaní horních ochozů se setkávají jen s malou odezvou. Do poločasu padá na každé straně po jednom gólu. Ve druhém dějství počet přesných zásahů roste, přesto s tímto faktem atmosféra nekoresponduje. Malá náplast přichází po druhém gólu C. Ronalda, kdy ho vyvolává celý stadion a následně i loučícího se Dudka. Jerzy odchází čestnou uličkou vytvořenou hráči Realu. Poslední, krásnou trefu přidává po dvou minutách na hřišti debutant Joselu. Madridisté jsou nadšení a začínají házet na plochu bílé mávací rukavice, stejně jako při koridě klobouky torerům po dobrém výkonu. Jsou zaznamenány pokusy o mexickou vlnu a stadion se konečně trochu rozezpívá. Konečný výsledek – 8:1 pro Real Madrid.

Po nedělním bleším trhu „El Rastro“ přichází druholigový polední duel Rayo Vallecano – Xerez. Hodinu předem je kolem stadionu pěkně rušno. Troubící auta, všemožné stánky, na druhé straně ulice lidé v cervecerias a téměř všichni v klubových barvách. „Všechna místa vyprodána“ hlásí nápis na pokladnách. Nedošlo mi, že právě tímhle zápasem může Rayo získat jistotu postupu do Primery. Zkouším najít černý trh. Neexistuje. Naštěstí stadion Terasa Rivero nepatří k těm, z nichž neunikne za brány alespoň trocha atmosféry. Zápas začíná. Snažím se sledovat domácí kotel skrz vstupní bránu. Ta se ale brzo zavírá a otevírá jen s nově příchozími což je samozřejmě čím dál méně. I z ulice je poslech pastvou pro uši. Fandění se pěkně rozléhá ulicemi. Obcházím stadion. Mé srdce plesá když z druhé strany je alespoň částečný výhled na tribuny. Pak to přijde. Vidím malou skulinku mezi zdí a plechy. Neváhám a lezu na zídku i když pád na druhou stranu by byl několikametrový. Nevidím ze hřiště mnoho ale mám domácí kotel jako na dlani. Ten pocit je úžasný. Připadám si jako naši pradědové, kteří také koukali na fotbal dírou v plotě, když neměli na vstup. Přichází přestávka a tak se vydávám do fanshopu pořídit propriety za ušetřené peníze. Když jsem u kasy, místnost zastihne hurónský řev a jásot, všichni okolo se začínají usmívat. Vracím se ke své skulince. Čas od času se mě procházející Španělé ptají na skóre. Pomalu nás na zídce začíná být více a více. Stadion žije a zpívá jeden chorál za druhým. Při druhém gólu opět ohromný dlohoutrvající jekot, objímání, ruce nahoře. A za čtyři minuty repete. Rayo – Xerez 3:0. Závěrečný hvizd a někteří nedočkaví fanoušci jdou na trávník. Užívám atmosféry, když procházející seňor utrousí něco ve smyslu. „brány jsou otevřeny“…

Neváhám a běžím tam. Konečně vidím Terasa Rivero v celé své kráse. Hráči se vracejí na plochu, slaví ve středu, obíhají čestné kolečko a skáčou před tribuny. Fanoušci už to nevydrží a hromadně běží na plochu, kde neúnavně fandí před kotlem. Takovou nefalšovanou radost dlouho nepamatuji. Procházím se po trávníku útulného stadionu mezi slavícími Rayisty, hladím trávu. Báječný pocit.

Snad ani nejde se nepřipojit k davu fanoušků, který směřuje slavit na „to své náměstí“ Plaza Asamblea de Madrid. Cestou je vidět, že postupem žije celé barrio. Vlajky v oknech, zpívající hospody, troubící auta, čas od času výbuch petardy. Na místě už panuje všeobecné veselí. Nastávají situace, které jsem doteď znám jen z fotografií. Španělé lezou na všemožné semafory, odpalují pyrotechniku a samozřejmě lezou do fontány. Ta je ale z bezpečnostních důvodů vypuštěná. Čeká se na příjezd hráčů. Cestu musí rozrážet policejní antony a koně. Lidé jsou úplně u vytržení – mladí, starší, kluci, holky… Dav je neprorazitelný, tak musí hráči po svých. Někteří jsou vyhazováni do vzduchu. Jen co nastoupí do autobusu, stříkají šampaňské všude kolem. Radosti všude plno. Pak už se za neustálého zpěvu otevřený autobus vydává na cestu městem. Krásnější zakončení fotbalového Madridu snad ani vymyslet nejde.

Celkově nemůžu svůj výlet do Španěl hodnotit jinak než na výbornou. Za celkové náklady cca. 500 eur jsem si poměrně slušně týden žil a přivezl několik suvenýrů a dobrot. Fotbalové i mimofotbalové zážitky vskutku parádní, lepší než při pobytovém zájezdu k moři. Podobný výlet určitě doporučuji.

r209vltava