Trenére, díky!

Mario Bermejo (© elpais.com)

Stalo se to letos v létě během přípravného utkání v Lugu. Mario Bermejo seděl na střídačce a po extempore s protivníkem byl rozhodčím vykázán pod sprchy. Trenérovi se tahle epizoda pranic nelíbila. „Pohádali jsme se“, vzpomíná Paco Herrera. Hned následující den zaťukal fotbalista na dveře trenérského kamrlíku. Dalo by se předpokládat, že cílem návštěvy bylo objasnění situace z předchozího dne, ovšem s incidentem v Lugu to nemělo vůbec nic společného. Pár měsíců nazpět totiž Paco Herrera učinil radikální rozhodnutí – přeškolil Bermeja, klasického útočníka, dřevorubce, trhače, „samý loket“, jak ho popisuje kouč, na podhrotového záložníka. Nebyl to nijak oblíbený rozsudek, protože na tomto fleku se před ním promenádovali takoví borci jako Trashorras, jemný zlatník a hodinář, nebo Michu, neúnavný nájezdník, kteří nastavili laťku sakra vysoko. Prakticky rok poté se však dá hodnotit, že někdejší experiment vyšel dokonale a může se považovat za klíčový na cestě k úspěchu nejen kolektivnímu, nýbrž i individuálnímu. A teď není zmínka o Bermejovi, ale Iago Aspasovi, jenž díky zbavení se tvrdé dřiny, kterou teď za něj zastává právě Mario, mohl naplno rozvinout svoje přednosti. „Kdo s ním jde do souboje, odrazí se jak od zdi“, ujišťuje Paco Herrera o Bermejových přednostech.

Tehdejší schůzka v důvěrném prostředí Herrerovy kanceláře sloužila k něčemu většímu, než jen k vyjasnění prchavých řečí během přátelského zápasu. Mario trenérovi poděkoval: „Trenére, ty ani nevíš, jak moc jsem se toho na novém postu naučil. Co jsem zlepšil...jak se otočit, hrát zády k brance s vědomím, že mám před sebou ještě spoluhráče. Především si mně ale přesvědčil o tom, že musím být rychlejší, svižnější a neustále ve střehu, než když jsem hrál na hrotu“. Uznání nabírá ještě větší váhu, vezmeme-li v potaz, že Bermejovi je 34 let a dres Celty je již třináctým v pořadí během jeho profesionální kariéry. „Mario je na každém tréninku nespokojený. Absolutní nekonformista. Neustále burcuje mladé, aby náhodou nepolevili“, přibližuje jeho povahu, možná i díky které nevydržel delší dobu na jednom místě, Paco Herrea.

Hrdý Kantabrijec, jehož fotbalově vychovávaly dvě z nejproslulejších líhní zdejšího regionu, Perinés a Bansander, vkročil do světa velkého fotbalu prostřednictvím Racingu Santander. Na nyní druholigovém El Sardineru debutoval v Primera División coby šestnáctiletý mladíček. Čtyři minuty proti Seville. A šlus. Víc ani ťuk.  Deset měsíců nato přijal nabídku Athleticu Bilbao, aby posílil jejich béčko. Ovšem neslo to sebou hodně povyku, neboť ti největší puristé vykřikovali, že jde o hráče, který již působil mezi elitou a že se ani nenarodil v Baskicku, nebo Navaře, ani se tu fotbalově neformoval. Tehdejší prezident José María Arrate svoji akvizici obhajoval tím, že hráčův otec se narodil v Sestau a vyřkl větu, která ještě dnes v prostorách Lezamy zní: „Je to jako by moje slepice vyběhla ze dvorku a snesla vajíčko“.

Rozvířené vody kolem Bermejova původu se postupně zklidnily, stejně tak, jak se Mario vytratil z plánů představitelů Athleticu, kde se příliš neprosadil a byl uvolněn na hostování postupně do Leónu, Eibaru, Torrelavegy a Hospitaletu. Pak křivka úspěšnosti jeho kariéry věrně kopírovala trasu vozíku na horské dráze. Nahoru a dolů. Nejlepší střelec Segunda División v Racingu Ferrol a pak sešup do Segunda B s Poli Ejidem. Kdysi šestnáctiletý mladík, jenž debutoval mezi elitou, si musel na svůj první gólový zásah počkat další tři roky. Dnes na Celtu čeká v poháru slovutný Real Madrid. Odměna, před kterou určitě neztratí svůj soutěživý duch: „Jsme ambiciózní. Můžeme přes ně přejít“.