Týden Óscara Fernándeze mezi elitou

Óscar Fernández (©mediapunta.es)

28.října 2007. Valencia pod vedením Quique Sáncheze Florese právě prohrává v Seville a představenstvo klubu začíná rozjíždět mašinérii na jejímž konci je odvolání trenéra A mužstva. Téměr 700 kilometrů odsud sleduje Óscar Fernández utkání svého kolegy v televizi společně s přáteli. Ještě než se uloží ke spánku připravuje video na příští den a promítá si v hlavě některé momenty ze zápasu, kdy jeho valencijská rezerva vyhrála v Jávee 3:0.

O půlnoci mu zvoní telefon. Je to Rafael Salom, viceprezidnet Valencie, jenž Óscarovi přikazuje, ať nevypíná svůj mobil. Schrupne si na slabé tři hodinky, když ho budí vyzváněcí melodie jeho telefónu. Je to prezident klubu Juan Bautista Soler, jenž mu oznamuje, že se stává trenérem prvního týmu až do okamžiku angažování trenéra zvučného jména z vypracovaného seznamu, na němž se mimo jiných nacházejí i Ronald Koeman nebo José Mourinho.

„Mojí první reakcí byl neuvěřitelný šok, že jsem se stal trenérem prvního mužstva. O tom sní všichni trenéři, kteří pracují v klubové základně, dostat se jednou mezi elitu...“, vzpomíná Óscar Fernández na osudovou noc. Ještě v šokovém stavu se ihned pustí do díla. Stáhne si poslední dva zápasy Realu Madrid, soupeře, jenž se má Valencii postavit již za tři dny, a skoukne je na svém počítači. Pak si na pár hodin opět zdřímne a ráno se znovu zapojí do každodenní rutiny, která mu velí být v tréninkovém centru v půl deváté ráno. Ještě před úvodním tréninkem se v kabině sejdou Quique Sánchez Flores, Juan Bautista Soler a sportovní ředitel Miguel Ángel Ruiz společně s hráči. „Byla to chvilka pro Quiqueho a hráče. Chtěl jsem být stranou. Popravdě, ten den jsem se převlékal v kabině, kterou jsem používal jako trenér béčka, protože jsem se domníval, že je třeba mít respekt k trenérovi, který tu byl přede mnou a odvedl skvělou práci,“ přiznává.

Bleskurychlé odvolání Quiqueho hráčům před důležitým soubojem s Realem Madrid na klidu zrovna nepřidá. Navíc Óscar se s hráči téměř nezná. Zdvořilostní pozdravy v posilovně a jídelně, to je tak všechno. Pro tak důležitý okamžik však zamítá tradiční projev a mluví osobně s každým hráčem kádru. „Museli se vidět takoví jací jsou, lidi z masa a kostí. Mluvil jsem k nim proto upřímně, od srdce. Snažil jsem se do nich dostat ten pocit lidí z ulice. Nadšení, které měli, když hráli fotbal jako kluci na plácku“.

Óscar Fernández je ještě plný emocí, když zavzpomíná na uvítací transparent v ochozech Mestally, před soubojem s merengues, kde stálo „Óscare, tvůj sen je i náš sen“. Jenže gól Raúla již v první minutě boří veškeré ideály. „Sakra, byl jsem z té porážky hodně špatný. Pořád jsem přemýšlel nad tím, že jsem zklamal lidi. Byl to jediný špatný moment celého týdne“. V jiných situacích by hrozivých 0:4 v poločase hráče oddálilo od dočasně dosazeného trenéra. To se ale nestane v kabině Valencie. „Řekl jsem Vicentemu, aby se rozcvičil, protože je po zranění. S naprostou jistotou jsem mu pověděl, že se mi líbí od chvíle co byl v Levante. Vždycky jsem si ho užíval jako fanoušek a že bych si ho chtěl užívat i jako trenér. Myslím, že tehdy to bylo nejlepších pětadvacet minut Vicenteho ve Valencii“.

Přes debakl od Realu 1:5 Óscar v pátek ráno, před cestou na Mallorcu, zve všechny hráče na oběd. Srazí několik stolů a pochutnají si na místních specialitách.Tímhle krokem k sobě obě strany definitivně najdou cestu. Hráči to po výhře na Mallorce, jeho první a jediné v nejvyšší soutěži, vyjádří velmi milým gestem, kdy mu darují dres a soupisku, která se dává novinářům, podepsanou všemi členy kádru. Při zpáteční letu („čtyřicet minut největšího relaxu za celý týden“) pak Óscar na své tváři konečně vykouzlí spokojený úsměv.

Ale tím emoce nekončí. Domů přijíždí po první hodině ranní. V oknech celé jeho ulice plápolají valencijské vlajky a 150 lidí na něj dokonce čeká, aby se s ním podělilo o radost. Během několika hodin skončí jeho zkušenost jako trenéra prvního mužstva Valencie. „Potrénoval jsem s prvním mužstvem, rozloučil jsem se s hráči a odešel jsem. Odpoledne jsem odjel s rezervou, která hrála venku. Sledoval jsem dění každý den a chodil jsem za nimi do kabiny, abych si s nimi popovídal. Vrátit se do béčka bylo velmi jednoduché. Jestliže jsem se dostal do áčka, pak to bylo proto, že ze mne udělali lepšího trenéra. Jediné, co mne štve je, že kvůli tolika povinnostem, jsem si ten týden ani pořádně nevychutnal. Přicházel jsem domů až po desáté večer. To byl jediný okamžik, kdy jsem měl klid. Ale mám tolik pěkných vzpomínek...I kdyby to bylo jen deset sekund, vrátil bych to zpátky“.

Zápasy

Odehrané Nadcházející

Žádné zápasy nebyly zatím odehrány

Žádné zápasy

Plkátko

Pro psaní příspěvků musíte být přihlášen(a)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace