Už je to skoro rutina

Radost mladých Španělů (©elpais.com)

Pátý triumf španělské reprezentace do devatenácti na evropském šampionátu jen podtrhuje úspěšnost fotbalu v téhle zemi za poslední roky. Jestliže „dospělá” reprezentace si na historické zápisy do zlatých kronik musela nějaký ten čas posečkat, zlatá sklizeň těchto holobrádků se stává v posledních letech již pomalu rutinou.

Úplně poprvé získala španělská devatenáctka zlato na evropském poli v roce 2002 v Norsku pod vedením Iñaki Sáeze. Na soupisce byli skvělí plejeři narozeni v letech 1983 a 1984, kteří to později dotáhli hodně daleko. Hlavním protagonistou byl tehdy Fernando Torres, jenž se stal nejlepším hráčem a současně i střelcem celého turnaje. Jediný gól finálového souboje s Němci , stejně jako o šest let později proti stejnému soupeři, dal právě El Niño. Na druhé straně barikády stála taková zvučná jména jako Lahm, Odonkor, nebo třeba Trochowski, nová posila Sevilly. Vedle Torrese, od kterého se paradoxně před turnajem moc nečekalo,  zářili José Antonio Reyes, dispečer všech útočných operací, Andrés Iniesta, jenž se oháněl svojí kouzelnou hůlkou ve středu pole, Sergio García a Carmelo v útoku, nebo Dani Jarque, pilíř zadních řad, jenž už bohužel sledoval letošní finále pouze na nebeském fotbalovém kanále. Po tolika letech je zajímavé sledovat, jak se víceméně všichni dokázali prosadit až na samý fotbalový vrchol. 

O dva roky později a pouze o několik dní později po předčasném vyřazení seniorské reprezentace z EURA v Portugalsku devatenáctka znovu zvedala nad hlavu trofej evropských šampionů, tentokrát ve Švýcarsku. Tehdejší grupu skvěle dirigoval Jose Armando Ufarte, jenž měl k dispozici jeden z nejlepších ročníků historie vůbec. Sergio Ramos, Raúl Albiol, David Silva, Borja Valero, Jaime Gavilán, Rubén de la Red, Roberto Soldado. To jsou jen některá jména z tehdejší skvadry. Nicméně největší lichotky a slova uznání mířila na hlavu Juanfrana Torrese, současného hráče Atlética Madrid, jenž byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje. Všichni odehráli super turnaj, který završili úchvatným finálovým vítězstvím nad Turky 1:0 gólem z poslední minuty. Jeho autorem byl Borja Valero, jenž na trávník naskočil jen pár minut předtím. 24.června 2004 Španělé znovu vystoupali na vrchol evropského fotbalu.

Rok 2006. První titul pro kouče Ginése Meléndeze v téhle kategorii. Tejdejší partička měla v Polsku největší hvězdy v osobách Juana Maty a Alberta Buena. Bohužel se nedá říci, že by o pár let později měli oba dva stejný věhlas, neboť o Matu se pere půlka Evropy, zatímco Bueno hrál loni druhou anglickou ligu za Derby County, kam ho poslal Valladolid. I tak ale tehdejší hráč Realu Madrid B dostal trofej „Golden player” pro nejlepšího fotbalistu turnaje a dělil se společně s Turkem Ilhanem Parlakem o korunu krále střelců celého podniku. Jeho dva góly pomohly porazit ve finálovém mači překvapivého soupeře Skotsko v poměru 2:1. Zlatou placku si tehdy na krk pověsili i Gerard Piqué, Javi García, Jeffern Suárez, Diego Capel, nebo Esteban Granero.

Doposud posledním vítězstvím pro Španělsko bylo to z roku 2007, kdy se turnaj konal v Belgii. Tehdejší ansámbl, s Juanem Santistebanem u kormidla, porazil ve finálovém klání mladé Řeky opět nejtěsnějším rozdílem 1:0, když rozhodující zásah patřil nové posile Valencie Dani Parejovi. Nejlepším hráčem celého mistrovství se stal Aarón Ñiguez, který na pozici levého záložníka ukazoval překvapivou odvahu a přímočarou hru, která se u fotbalistů jeho věku nevidí zas tak úplně často. Stejně jako v případě Buena o rok dříve, ani on zatím nejde po tak široké a vymetené cestě, jak se u něj předpokládalo, nýbrž se vydal zarostlou, nevábnou a klikatou pěšinou. Po onom turnaji vystřídal Xerez, Iraklis, Glasgow Rangers, Celtu, Recreativo, aby prozatím zakotvil ve druholigové Almeríi. Dalšími hvězdičkami narozenými v letech 1988 a 1989 byli Sergio Asenjo, Mikel San José, Javi Martínez, Emilio N´Sue, nebo César Azpilicueta, ti všichni, narozdíl od Aaróna, v klubech z elitní společnosti. 

Včera, po čtyřleté pauze, vyšplhali Španělé opět na vrchol. Skvělí Edgar Badía, Sergi Gómez, Ruben Pardo, Pablo Sarabia, Álvaro Morata, Gerard Deulofeu, Pablo Alcàcer a další, vydali pod vedením Ginése Melendéze ze sebe to nejlepší nejen po stránce fotbalové, ale i lidské a nutno dodat, že náš výběr jim byl ve finále hodně silným protivníkem. Čas každého z nich zavane na místo, které si zaslouží, ale to, že jsou mistry Evropy, byť zatím jen v této kategorii, jim už nikdo neodpáře.