Valverdeho pochybnosti
Ernesto Valverde (© vavel.com)
K dnešnímu dni již v Bilbau nikdo nezpochybňuje skutečnost, že odchod Ernesta Valverdeho v roce 2005 byl hrubý omyl. Tehdy se prezident klubu spojil s jistými sektory tisku a vnuknul veřejnosti myšlenku, že Athletic má trenéra, jehož nízké ambice nejsou v rovnováze s těmi, jež má vedení klubu. Valverde nakonec neprodloužil kontrakt a v tichosti klub opustil.
Poté se Athletic dvě sezóny potuloval se sevřeným srdcem kolem pásma sestupu, na jehož konci byl infarktový souboj o bytí a nebytí v Primera División proti Levante. Už tahle klikatá cesta plná hromobití a pořádných slejváků v mnohých probudila zdravý rozum, díky němuž bylo možné posoudit, že Txingurriho práce zas tak marná nebyla.
A zatímco „lvi“ ze sebe setřásali prach dvou mizerných let, Valverde sbíral mimo domov jeden úspěch za druhým - účast ve finále poháru UEFA s Espanyolem, tři ligové tituly a dva pohárové triumfy s Olympiacosem Pireus. Potvrzení toho, jak dobrý je trenér, napomohlo tomu, že dokonce i ti, kteří mu pár let předtím připravovali špalír ke gilotině, byli přesvědčeni o tom, že by se měl opětovně vrátit do Athleticu. Čím dříve, tím lépe.
Možností se k tomu naskytlo dost, včetně dvou prezidentských voleb (v těch druhých byl kandidátem číslo jedna Urrutii), ale nakonec to bylo až letošní léto, kdy se jeho návrat do Lezamy stal skutečností, ovšem za okolností hodně odlišných od těch z roku 2003, kdy byl vyvoleným navázat na nit, s kterou před ním štychoval Jupp Heynckes. Tehdy převzal mladý a energický mančaft, v němž Etxeberria, Urzaiz a Ezquerro prožívali nejlepší léta své kariéry a hráči s velkou budoucností jako Yeste, Del Horno, Orbaiz, Gurpegui, nebo Tiko, se začali pořádně hlásit o slovo. K tomu ještě Valverde do sbírky přidal Iraolu a pod jeho taktovkou odehrál Athletic Club dvě skvělé sezóny.
Přebíral otěže po svém předchůdci s cílem vypiplat k dokonalosti dobrý fotbal, jež mužstvo předvádělo pod německým koučem a všichni se shodnou na tom, že se mu záměr podařilo splnit měrou vrchovatou. Nicméně letošní situace byla velmi odlišná. Osud tomu chtěl, že se jeho vytoužený návrat uskutečnil po Marcelu Bielsovi, což rozhodně nebylo nic lehkého, protože sedlina, kterou zanechal Argentinec v Bilbau byla hodně hluboká a Athletic si ještě nestačil vylízat všechny rány. Teď je hlavním cílem Txingurriho obnovit sociální smír v týmu, jenž si v posledním roce užil velký kravál, větší, než by bylo záhodno. V tom se hodně spoléhá na jeho usmiřující povahu otevřenou dialogu. Je docela paradoxní, že nedostatky, které ho odsoudily v jeho předchozí etapě v klubu se nyní považují za přednosti potřebné k tomu, aby se podařilo narovnat loď do správného směru.
Do svého druhého působení v Bilbau dostal Valverde k dispozici kádr, který by zcela jistě brala naprostá většina trenérů v ligové soutěži všemi deseti. Jenže přestože po pěti zápasech urval slušných devět bodů, pořád nějak nedokáže takříkajíc trefit hřebíček přímo na hlavičku. Musí čelit problému s nímž se potýkal již při prvním působení v Athleticu: součástky, co se mu nabízí, jednoduše nezapadají do jeho fotbalového vnímání.
Jak už bylo uvedeno, během první štace měl potíže s modelem. Kdyby si měl Txingurri zvolit oblíbený herní systém, pak by to určitě byl 4-4-2, s pracovitou a technicky dobře obdařenou „strojovnou“ ve středu pole a dvěma přímočarými útočníky. Ofenzivní fotbal, vysunutý presink, držení míče s rychlými přechody z obrany do útoku po získání balónu. Ve snaze zavést své ideály do praxe vsadil Valverde od začátku na útok tvořený Ezquerrem a Etxeberriou – jenže to nefungovalo. Musel tedy měnit, protože náročnost kádru to vyžadovala. Urzaiz, jehož vliv v tehdejším kádru byl ohromný, najednou skončil na lavičce a tým to pocítil, zatímco dovednosti Yesteho zůstaly na levé straně zálohy naprosto vygumovány.
Jelikož se formulka se dvěma útočníky neshledala s výrazným úspěchem, vykoumal útočné trio, kde Etxeberria a Ezquerro působili na křídlech, Yeste se usadil hodně vpředu, hned za Urzaizem, díky čemuž rodák z Basauri mohl sázet jeden gól za druhým. Tohle kdysi vyšlo a teď se Valverde nachází v podobných kulisách. Ironií osudu je to, že ze všech fotbalistů, které nemohl zasadit do schématu, mu největší bolehlav činí ten, který v sobě chová největší kvalitu: Ander Herrera. Hráč s číslem 21, jehož schopnosti neznají hranic, je v systému, jenž mu příliš nejde k duhu, naprosto matný, vybledlý. Valverde si ve středu pole představuje víc svalů a tak ho předsunul na podhrot. Jenže tam to neklape, protože se dostává málo do kontaktu s míčem. Potřebuje hrát víc chráněný, jenže vysoký presink a nutnost mít hráče blízko útočníka ho nutí až příliš se vytahovat.
Jelikož experiment nevyšel, rozhodl se Valverde svého nejlepšího fotbalistu posadit a vyzkoušet na této pozici Beñata a Mikela Rica, jejichž omezení jsou v téhle zóně podobné. Txingurri to následně prubnul s De Marcosem v blízkosti útočníka a zdá se to jako varianta, která ho zatím nejvíce přesvědčila. Nicméně debata se vrací zpátky na začátek: kam postavit Herreru? Vždycky je možnost ho posunout zpátky, ale tam se jeví Beñat sice méně kreativní, ale coby lepší architekt a vede nad Anderem na body. Fyzická schránka biskajce přímo volá po silném chlapovi po jeho boku a z toho důvodu Valverde požadoval Mikela Rica, jenž je na dobré cestě vystrnadit Iturraspeho z jedenáctky, který ve snaze stát se křížencem všech ostatních podstupuje riziko, že nakonec zůstane bez místa. Jelikož se dvojice Beñat-Herrera zdá být vyloučena, reprezentatovi do 21 let nezbývá jiná možnost, než se přizpůsobit pozici podhrotového záložníka.
Ani v obraně nejsou záležitosti tak úplně jasné. Presink díky němuž se snaží Athletic získat balón, nutí hrát obrannou linii hodně vysoko, což protivníkům, kteří hrají přímočaře, poskytuje ohromnou výhodu díky pomalosti zadáků rojiblancos. Uprostřed se zdá být Gurpegui bez diskuze, neboť se jedná o hráče, jenž nabízí největší záruky při odebírání míčů. Laporte by si měl vybojovat místo vedle něj, až se dostane do zdravotní kondice. I když už tradiční problémy na levém okraji ho nakonec mohou přesměrovat na tuto pozici. San José se utvrdil jako třetí kandidát, nicméně skvělý přenos míče nijak nekompenzuje problémy, které má při bránění, jak rychlostně, tak i v důrazu.
Dokonce i post brankáře a útočníka, tedy dvě pozice, jež se zdály mít pevného majitele, jsou zahaleny nemála otazníky. Herrerín nedokázal vylepšit výkony neustále kritizovaného Iraizoze, zatímco Aduriz prozatím nezavěsil, byť rojiblancos nastříleli již deset branek. Takže i když už je odehráno pět kol, na Ernesta Valverdeho čeká pořádná halda práce. Athletic určitě dokáže spoustu duelů dovést do vítězného konce díky své kvalitě, ale pořád mu ještě něco chybí, aby mohl konkurovat těm nejlepším. Proti Espanyolu to Txingurri přičítal nedostatečnému přístupu. Možná, ale také mnoha dalším věcem.
Oficiální zdroj: Futbolprimera
26.09.13 19:51
Jan Preisler
Primera División
1003x
9
Bav se s námi a získej finanční ocenění