Ve správný čas na správném místě

Adil Rami (© ligafutbol.net)

Být ve správný okamžik na správném místě. I tímto způsobem by se dal popsat příběh některých fotbalistů, o nichž bychom, nebýt shody náhod, zásahu osudu, vyšší moci, nebo jak se to dá ještě nazvat, možná nikdy nečetli v novinách, nevídali je v televizi...Bylo jich mnoho, šťastlivců, kteří chytli první ve Sportce a určitě jich bude přibývat, těch, co měli kliku a jejich talentu si všiml člověk, který mohl jejich kariéru nasměrovat k mnohem luxusnějšímu a snad i pohodovějšímu živobytí, než do té doby poznali. Z amatérských kolbišť, plných drnů, fofrem, bez otálení, do arén s perfektně střiženým kobercem.

Všechny tu samozřejmě zmínit nejde, ale fotbalistou o němž se v souvislosti s trojbojem mezi Realem Madrid a Valencií bude rozhodně frekventovaně mluvit je stoper z kádru Netopýrů Adil Rami. Život tohohle francouzského reprezentanta, narozeného na Korsice, se příliš nelišil od toho, jaký vedli jeho vrstevníci. Asi nejvíc ho zajímalo, jak to večer, nebo spíš v noci, pořádně roztočit, nicméně do kapsy měl poměrně hluboko. Rami hrál v regionální lize za Frejus, kde mohl uvolnit pouta své největší vášni, ale především si mírně vylepšit numera na svém bankovním účtu. Hlavním povoláním byl mechanik a zároveň pracoval pro místní radnici, kde bylo hlavní pracovní náplní uklízet město, zkartovat nepotřebné spisy, čistit grafitti, kterými mlaďasové jeho generace zkrášlovali městské plochy. "Nemohu uvěřit tomu, že jsem teď tady", řekl novinářům po svém příchodu na Mestallu. Adil nebyl daleko finančnímu zrujnování, protože se svými úsporami šel do banky pro půjčku na koupi auta. To však společně se svými kámoši totálně rozšrotoval. Ovšem v ten moment se objevilo, jako hodná sudička, Lille, angažovalo ho, a tím pádem ho zachránilo od největších problémů. Nabídlo mu nový, lepší život poté, co ho kluboví zástupci viděli několikrát hrát na hřištích zápasy regionálního významu. Viděli v něm slibného a nadějného hráče. Zářil hned po svém příchodu. A po patnácti utkáních už byl povolán do francouzské reprezentace. Pak zvedl nad hlavu trofej za vítězství v lize a domácím poháru. Jestli nějaké slovo dobře charakterizuje jeho prozatím krátkou kariéru, pak je to přídavné jméno raketová. Jenže jak rychle se vyletí, tak rychle se i padá. "Nejtěžší je udržet se", říkával kdysi skvělý španělský fotbalista Pirri. A je to svatá pravda. Z toho důvodu všichni fotbalisti jako Rami, kteří vyskočí z amatérské základny mezi elitu, aniž by se zastavili v jednotlivých stanicích, které jsou mezi oběma body, sdílejí společně s touhou ukázat světu svoji sílu i strach, aby se něco nezadrhlo, nezklamat.

Pedro a Sergio Busquets v Barceloně museli ukázat víc, než všicni ostatní, aby si vydobyli světový respekt. Rodák z Kanárů na základě gólů, Katalánec díky svojí osobnosti. Teď, kdy na jejich adresu míří jedna óda za druhou, už si na to málokdo vzpomene, ale když Barça, nebo reprezentace klopýtli, během období nabitého úspěchy, pochybovalo se o nich víc, než o ostatních. Přišli odkud přišli (z Tercera División), a snad právě proto se téhle nálepky nikdy nezbavili. Pedro nemohl dát šestnáct zápasů gól, až se trefil proti Espanyolu. A už už se na něj začalo pomalu ukazovat prstem. Busi byl označen spíš jako překážka pro Xabiho Alonsa, když se Selección nepovedl vstup do posledního šampionátu a jestli je dnes na vrcholu, pak je to i díky Guardiolovi, jenž o něm měl jasno od chvíle, co ho vytáhl z mládežnických kategorií a protože Del Bosque to viděl a řekl: "jako hráč perfektní".
Dva barcelonské pilíře se drží na špici ukázkovým způsobem pro ostatní případy, ovšem jiní fotbalisti, kteří vyšplhali na vysokou horu neméně zručně, spadli rychle dolů. Ať už díky zdraví, věku, nebo kvalitě. Jedním z nich je i Óscar Serrano. Jeho kariéra v nejvyšší soutěži byla příkladná. Z Figueras přestoupil do Espanyolu tak nějak úplně nechtěně, Lotina se prostě zamiloval do jeho výbušnosti. Pod jeho vedením odehrál třicet zápasů a dal dva góly. Křestem si prošel na Montjuïcu v roce 2004 a od té doby se napevno usadil v sestavě pericos a později i Racingu během "Belle Époque" s průměrem 35 zápasů za sezónu. Na lavičce zůstal snad jen na počátku první trenérské etapy Miguela Ángela Portugala na El Sardineru. Později, jeho první, vyjímečné a komplikované zranění (koleno) ukázalo cestu směrem dolů z kopce. Sice měl štěstí, že se ze zbouraného hradu Racingu, jehož základy podkopala slibotechna Alí Syed, přesunul společně s Pape Diopem do Levante, ale to bylo tak vše, neboť na rozdíl od svého parťáka mezi vyvolené kouče Juana Ignacia Martíneze rozhodně nepatří - v lize pouhých šest zápasů.
Koikili, bývalý člen kádru Athleticu Bilbao, je dalším hráčem, jenž ochutnal medovou příchuť úspěchu, když dorazil na San Mamés přes Sestao rychlostí blesku. V tomto ročníku ale pouze přežívá v Mirandés, kde je zatím, co se herní vytíženosti, meteorologickou mluvou střídavě oblačno. Pro bývalý objev trenéra Caparróse se zdá být druhá nejvyšší soutěž ideální a zřejmě i maximem k tomu, aby znovu obrátil padající křivku jeho výkonnosti. Tak jako pro Mamadou Koného, útočníka Racingu, jenž si prošel obdobím, kdy musel u kouče Portugala škemrat o příležitost a klub o oblečení, přes debut na Camp Nou až po současnou roli gólového tahouna v Segunda División. Historie tohoto forvarda z Pobřeží Slonoviny je hodna zmínky. Do Španělska dorazil, aniž by měl nějaký slušný fotbalový životopis o nějž by se mohl opřít. Tak jako mnozí hráči černé pleti, i on plnil roli atleta bez bázně a hany. Jednoho zimního rána roku 2010 se zjevil v La Albericii, kde se nachází tréninkové středisko Racingu Snatander a požádal trenéra Portugala, jestli by pro něj nenašel místo v tréninku. Kouč se, po vyslechnutí svých nadřízených, smiloval a svolil. Útočník prakticky nevěděl, jaké místo má zaujmout na hřišti, měl všechny možné taktické nedostatky co existují a zoufalou slabinou bylo střílení gólů. Ale byl jako střela a měl vrozené pohyby hvězdy. Racing ho napsal na soupisku béčka, aby se pomalu obrušoval. Na všechno ostatní byl totiž ještě příliš nezralý. Střídal základní sestavu s pobytem na střídačce. Až tvrdá práce na jeho vývoji začala nést ovoce. Tehdejší sezónu, kromě nicotných přáteláků, příležitost v prvním týmu ještě nedostal, protože Marcelino, jenž vystřídal Portugala, musel Racing, s velkou pomocí Giovaniho Dos Santose, zachraňovat až do posledního dechu. Ale v té následující, kdy trenéry zoufale užíral nedostatek rychlosti u hrotů, jež měli k dispozici, četl Cúper v novinách, že mluví víc o Koném, než o Munitisovi. Zeptal se, kdo to vůbec je, byl se na něj podívat a vytáhl ho do prvního týmu. Nechal ho debutovat hned proti Barceloně na Camp Nou a od oné noci alternoval mezi B týmem a ligovým kádrem. K dnešnímu dni má na svém kontě čtyři zářezy, ale pro trenéra Gaye je mezi takovým průměrem až podprůměrem, něco jako Drogba.
Diamé, Sunny, Raúl Rodríguez, Pina. Mnoho dalších fotbalistů přestalo hrát, z ničeho nic, fotbal pro zábavu a stali se z nich profíci. Ze dne na den. To je na sportu to krásné. Kouzlo, které dovoluje vládnout fotbalu. Které nás nepřestává překvapovat. A přijdou další. Naštěstí.