Vhodný muž

Luis Enrique (© google.com)

„Pro klub má Copa de Campeones dorostenců skoro stejnou prioritu jako záchrana prvního týmu“. Těmito slovy vyjádřil Juan Carlos Álvarez, novinář z deníku Faro de Vigo, budoucnost Celty. Tato úvaha může pro někoho nezaujatého znít trošku divně, jenže stačí si prolistovat posledních pár stránek klubové kroniky. Fanoušci už pomaličku zapomněli slova písně „Rianxeira“, která se zde zpívala v ochozech během klubových úspěchů v devadesátých letech, protože v Segunda División toho ke slavení příliš nebylo, navíc klub vstoupil do konkurzu, takže finanční kohoutky jsou pořádně přiškrcené. Tím pádem je budoucnost klubu, stejně jako v případě Realu Sociedad, v rukou místní cantery. A Madroa – zdejší klubová mládežnická základna - na to zareagovala výborně.

Takže se už lépe chápe fakt, že dnešní odpovědnost a tedy chléb, je na prvním mužstvu, ale aby klub netrpěl hladem zítra, záleží na „nejlepší generaci dorostenců celé historie“. Myšlenka, kterou se k 6.červnu zdál být předurčen vést formou logicky nelogickou Abel Resino. To on udržel mužstvo v Primera División, když už se to zdálo nemožné a navíc mu ještě zbýval rok smlouvy, nicméně jeho neoficiální potvrzení ve funkci bylo, zdá se, spíše odvislé od výsledků, ovšem neslučitelné s projektem klubu, tak jako tomu bylo kupříkladu v případě odvolání Paca Herrery. Nicméně na to, aby se zjistilo, zda-li toto komplikované rozhodnutí bylo zdárné, či nikoliv, už bohužel nezbyl čas. Carlos Mouriño, klubový prezident , totiž zvedl drnčící telefon, jenž dal věcem rychlý a úplně jiný spád. Luis Enrique byl, konečně, připraven.

„Důvěřuje canteře, sází na tuhle filozofii, dává klukům příležitosti a věřím, že s ním můžeme usilovat o tu stabilitu, která nám na sportovním poli scházela“, tvrdil prezident Celty několik hodin poté, co vyšla najevo velká novina. Enriqueho zkušenosti nejsou nijak rozsáhlé, omezují se na pouhé čtyři roky, ale mohly by být dostačující, zaměříme-li se především na první tři. Asturijský kouč převzal v roce 2008 po Guardiolovi  Barcelonu Atlètic. Tým, jenž procházel renovací a u nějž měl Luis Enrique zdokonalit na nejvyšší možnou úroveň cíl všech rezervních týmů: hrát co nejvíc nahoře a současně s tím pokračovat ve formování mladých nadějí pro roky příští. Zkombinoval nově příchozí posily, které měly pojistit sportovní stránku (Nolito, J.Soriano) a zároveň dal příležitost generaci dorostenců, jež překypovala kvalitou – Thiago, Bartra, Oriol Romeu, Jonathan dos Santos, Sergi Roberto coby nejvýraznější představitelé. Výsledkem tohoto spojení bylo nadmíru soutěživé mužstvo, jehož systém 4-3-3 míchal charakter nesporně ofenzivní s pragmatickým zacházením s časem. Míč bylo to nejdůležitější, ale když bylo potřeba se stáhnout, tak se prostě stáhli, neboť z protiútoků byli úplně stejně nebezpeční. To ještě neodsloužil ani celý druhý rok ve funkci a už vybudoval vítězný tým, věrný svému postavení rezervního týmu a, jak to ani nemohlo být jinak, naprosto zanícený pro věc s disciplínou v kabině.

Jestliže se během své hráčské kariéry vyznačoval především pro svůj silný charakter a vysokými nároky na sebe samého, jako kouč chtěl své mužstvo infikovat stejnými hodnotami. Jako důkaz toho je jedno z jeho nejznámějších pravidel a sice jestli se hráč nezúčastní úplně všech týmových tréninků během týdne, nebude hrát v základní sestavě. Bylo úplně jedno, jestli byl zraněný, nebo ho Pep povolal k doplnění tréninků áčka. Tohle byla jeho podmínka a všichni ji s naprostou samozřejmostí akceptovali. Symbióza byla tak dokonalá, že i když už mužstvo o nic nehrálo, pořád bylo neuvěřitelně hladové. V sezóně, která se nakonec ukázala jako poslední v projektu Luise Enriqueho u Barçy B, bylo hned 33 jmen, které pomohli dotlačit tým na brilantní třetí příčku ve druhé lize, jež v té sezóně patřila vůbec k těm s nejvyšší úrovní v poslední době. Postoupit nemohli, ale Lucho si vždycky vymyslel nějaký nový cíl, za nímž pálili a kádr na to zareagoval historickým počinem. Bez diskuze byl čas udělat skok o level výš.

V AS Roma ho čekal projekt plný nadšení, iluzí, s velmi silnou finanční podporou a investicí a také „il capitano“, jenž měl vyzkoušet jeho osbnost daleko od komfortního rodinného kruhu, kterou představovala La Masía. Marná sláva, Francesco Totti je pro AS taková ikona, jako pro celé město představuje socha Kapitolské vlčice. Jenže hned v prvním zápase sezóny ho Luis Enrique posadil na střídačku a následky přišly zanedlouho. Číslo 10 projevilo své zklamání, fanoušci svraštili obočí a klub vypadl v předkole Evropské ligy. To fakt nebyl dobrý začátek, nicméně Lucho se z úvodního šoku vzpamatoval. Zkonstruoval mužstvo s velmi ofenzivním 4-3-3, hodně vysunutými řadami a Tottim coby falešným hrotem, čímž z něj sundal velkou míru povinností. Po taktické stránce bylo tím nejvýznamnějším faktorem snaha o vyvážení balónu stylem, kterému se ve španělsky hovořících zemích přezdívá „lavolpiana“ po argentinském trenérovi Ricardu La Volpem, kdy se  krajní obránci vysouvají až do středu pole, stopeři se rozestoupí, až zhruba po kraj šestnáctky a středopolař se mezi ně stahuje. Jenže byť se krajní beci cítili v této roli celkem dobře a De Rossi si poměrně užíval svoji novou úlohu středopolaře, stopeři a vnitřní záložníci nebyli schopni podpořit jeho herní ideu. S míčem na kopačkách bylo mužstvo totálně neškodné a když ho ztratilo, bylo to pořádné trápení. Tím pádem se výsledky mohly dostavit jen stěží.

Lucho se držel počátečního plánu a  vzniklé problémy se snažil pořešit přesunutím Gaga na post vnitřního záložníka. Tým tuhle změnu pocítil, výlsedky se zlepšily a dokonce ani Totti neváhal vyslovit trenérovi podporu: „Přestože jsem na začátku nebyl spokojen s pozicí, na níž jsem hrál, měl pravdu. Teď se bavím já, baví se celé mužstvo a baví se i lidi“. Jenže netrvalo dlouho a mrzuté výsledky se vrátily, ovšem jak Totti, tak Daniele De Rossi, zůstali až do konce na straně Luise Enriqueho. Postoj, který se ale na venek neprojevoval. Fanoušci byli ze španělského trenéra rozčarováni, tisk z něj činil hlavního viníka špatných výsledků a jméno Zdeňka Zemana znělo v hlavním městě Itálie čím dál tím častěji a hlasitěji. Luisi Enriquemu zbýval ještě rok kontraktu. Jenže se rozhodl abdikovat.

Po roce, kdy cestoval po světě na svém bicyklu a odmítl několik nabídek, se Lucho domnívá, že teď nastala ta správná doba a Vigo je tím správným místem pro návrat na lavičku. Výzva komplikovaná a vzrušující zároveň. Enrique by měl rekonstruovat celek, který opustil jeden z nejvyrovnanějších hráčů (Javi Varas), jeden z kapitánů (Roberto Lago) a především hlavní hvězda (Iago Aspas). U posledního případu nejde jen o to ztratit nejlepšího hráče poslední sezóny. Iago je kluk z Moañi (druhá strana zálivu Vigo), jenž si získal fandy celestes tím, že zachránil Celtu při svém debutu v červnu 2009 dvěma góly Alavésu od katastrofy sestupu do Segunda B a jenž se rozloučil přihrávkou na gól Natxu Insovi, jenž znamenal letošní záchranu. Takové prázdno, fotbalové, institucionální a duševní, mohou zaplnit pouze přírustky z A Madroy. Tato akademie vyprodukovala právě Iaga, Huga Malla, Andrése Tuñeze, Álexe Lópeze. Nebo Jonny Castra, Rubéna Blanca, Santiho Minu, generaci výborných žáků, do nichž vkládá naděje celé Vigo. Luis Enrique by jim měl ukázat cestu, pro zajištění zítřků, jako by se jednalo o deja vu z roku 2008. Ovšem kdo ví, jestli s pomocí starých známých přežije dnešek. Klub, vedení i fanoušci věří, že by to mohl dokázat. Zdá se k tomu vhodný muž.