XI nejhorších fotbalistů Realu Madrid

„Důležité je, že se o vás mluví a je jedno, jestli je to ve zlém“. Tohle moudro prý před mnoha lety vyslovil Dalí, a jak vidno, něco na něm bude, neboť se v dnešní společnosti stává čím dál tím oblíbenějším. Význam, který v sobě nese, pravděpodobně nikdy nepozbude platnosti. Někteří ji vyslovují plni stesku, protože nikdy nebyli ti nejlepší, ale ani ti nejhorší. Prostě si jenom splnili to svoje. Nic víc. A to byl jejich konec. Jiní ji recitují jako omluvenku, neboť jim zbývá jako útěcha solidárnosti po tolika výčitkách. Na průměráky si zkrátka nikdo nevzpomene. Z toho důvodu ve fotbale, a především ve velkých klubech, získává hráč posmrtnou slávu za to, že dovedl mužstvo až k těm nejvyšším vrcholům, anebo přesně naopak, že přispěl k zesměšnění vedení klubu za nešikovnost při investování finančních prostředků a fanoušků za zhatění jakýchkoliv iluzí. Real Madrid, stejně jako jeho největší soupeři má široký repertoár posil, které se jednoduše povedly. Ovšem zhruba stejně velký soupis těch, co už tak slavné nebyly. Prostě propadáky. Ať už to bylo z neznalosti. Jindy pro přehnanou odvahu. V některých případech chybělo štěstí. Občas za to mohly neočekávané výkony hlavních protagonistů. Jenže tohle je fotbal. Ne matematika. Když kupujete hráče, ať už máte sebelepší doporučení, je to jako když jdete do sámošky pro meloun. Nikdy nevíte, co je uvnitř. Šťavnatý a sladký, nebo nedozrálý bez chuti? Cristiano, nebo Spasič? Jmen bylo požehnaně, zejména v posledních dvaceti letech a tak nebylo nouze o snahy vyhodnotit ty největší přestupové kalamity královského klubu a samozřejmě ani sestavit celou jedenáctku z hráčů, kterým při vzpomínce na Real naskakuje na těle kopřivka. Jednou z těch "top" by mohla být i tato následující, co říkáte?

Albano Bizarri

Jestliže brankář přestoupí do Realu Madrid, všichni mají zato, že se může pochlubit skvělým postřehem, pružností, mrštností a skokem dalo by se říci kočičím, úžasnou technikou, rozvahou a klidem, který dodává svým obráncům. Jenže to byste u Albana Bizarriho marně hledali. Stejně jako důvod, proč tenhle, v tu dobu jedenadvacetiletý gólman podepsal smlouvu s Bílým baletem, jenž potřeboval vyřešit problém v brance, jenž mu přichystal Němec Bodo Ilgner. Jediné, co se mu podařilo, bylo tyto potíže ještě více nakupit. Podle dobových novinových článků byl angažován na přání prezidenta Lorenza Sanze. Takže to jediné, co Bizarri na Bernabéu zanechal bylo to, že kromě radosti soupeřů, když ho viděli stát v brance během sedmi zápasů v bílém dresu, dal díky svým hrubkám příležitost v kisně Ikeru Casillasovi.

Claudemir Vitor

Tento Brazilec si určitě zaslouží být v jedenáctce nejhorších fotbalistů historie Realu Madrid, no možná i celé španělské ligy. Real ho koupil v létě roku 1993 jako dočasnou variantu za mírně zaseklý přestup jeho spoluhráče ze Sao Paula Cafúa (měl přijít v prosinci...). Cafú nakonec nepřišel a Vitor byl učiněným strašákem v zadní řadě merengues. Víc než ke třem zápasům ho nepustili a na konci roku 1993 mazal zpátky do rodné Brazílie. Zajímavostí je, že po vypovědění smlouvy měl Vitor obdržet 12 milionů tehdejších peset. V první splátce dostal dva miliony, které rovnou putovaly na účet domnělého prostředníka ze Sao Paula, jenž pomohl k přestupu. O Vitorovi už poté nebylo vidu ani slechu. Nicméně o pár let později osud přeci jen spojil cesty Vitora a Realu, neboť brazilský bek byl prvním z těch, které Raúl posadil na zadek, při své cestě za gólem ve finále Interkontinetálního poháru v roce 1998 proti Vasco de Gama. 

Predrag Spasic

„Nejprve jsme ho vyškrtli, neboť jsme se domnívali, že je starší, kvůli jeho holé hlavě, ale když jsme se dozvěděli jeho věk, sáhli jsme po něm“. Slova Ramóna Mendozy, prezidenta Realu. Takže ve svých pětadvaceti letech a plešatou hlavou dorazil El „Agente“ Spasič na Bernabéu, aby dodal řád celé obraně Bílého baletu. Nicméně Madrid opouštěl v naprosto odlišném rozpoložení. Neuvěřitelná transformace stopera, jenž by se určitě neztratil ani v aktuálním týmu. A to vše kvůli jedinému zápasu. Jako napotvoru proti FC Barcelona, kdy si dal vlastní gól hlavou a ten je po generace pořád v živé paměti fandů katalánského klubu. Od toho dne se stal Spasič terčem posměchu všech fanoušků na stadiónech, kam Real zavítal. Spasič se pochopitelně vytratil ze sestavy až do okamžiku, než na lavičku Realu v polovině sezóny usedl jeho krajan Radomir Antic a násilně ho protlačil do základní sestavy, k potěše soupeřů. Jméno Spasič rovněž způsobilo rozepři mezi Ramónem Mendozou a Alfredem di Stéfanem, prezidentem a trenérem, jelikož se oba snažili hodit odpovědnost za přestup Predraga na toho druhého. Z Madridu Spasič následně putoval do Osasuny a odtud do Marbelly...

Jonathan Woodgate

21.srpna 2004 Jonathan Woodgate absolvoval tradiční lékařskou prohlídku po svém přestupu a týž den také poprvé vstoupil na zelený pažit na Santiago Bernabéu. 22.září 2005 to bylo podruhé. V ten den si stoper, jehož cena byla vyčíslena částkou 22 milionů eur, odbyl premiéru v bílém dresu. Více než rok poté, co byl vybrán před Gabi Militem u nějž se vedení obávalo toho, že nevydrží jeho operovaná kolena. To jsou paradoxy. Kromě toho v den svoji premiéry proti Athleticu si "Anglický pacient" dal vlastní gól a byl vyloučen. Opravdu klenot, jen co je pravda. Suma sumárum, devět zápasů ve dvou sezónách, to je odkaz, který v Madridu Jonathan zanechal. 

Royston Drenthe

V roce 2007 přicestoval do Realu dvacetiletý levý obránce narozený v Rotterdamu s vizitkou nejlepšího hráče Mistrovství Evropy hráčů do 21 let, jež se odehrálo půl roku před jeho přestupem. Považován za velkou naději měl výkonostně vystřelit na pozici, na níž se příliš nevěřilo Marcelovi, jenž přišel rok předtím z Brazílie. Po svém představení, coby nového hráče Realu Madrid, hned obtiskl svůj vůz o plechy toho policejního. To byla jasná předzvěst toho, co bude následovat. Takže jestli si ho budou v Realu kvůli něčemu pamatovat, pak spíš pro jeho zálibu k potyčkám, nočním výletům a automobilovým nehodám. A kdyby toho bylo málo, tak v ojedinělých případech, kdy dokonce hrál fotbal, byl tak takticky rozjivený, jako neposlušné copánky v jeho hlavě, nebo podnikl nějaký teroristický zákrok, za nějž by se nemusela stydět ani samotná Al-Káida. Ještě předtím, než podepsal Realu, si nelámal hlavu s tím prohlásit, že jeho oblíbeným týmem je FC Barcelona a hráčem Ronaldinho. Rok strávil na hostování v Hérculesu, kde se chvíli zdálo, že si možná vzpomněl na svá lepší fotbalová údobí, nicméně později přišel na to, že i v "provinční" Valencii se paří docela slušně. Pak sbalil kufry a odešel hledat štěstí do liverpoolského Evertonu.

Thomas Gravesen

Tenhle brousek asi nepotřebuje nijak zvlášť velké představování. Dvě sezóny v bílém, 34 zápasů, 16 žlutých, jedna červená karta a jeden gól dřevorubce, z něhož udělali fotbalistu. Během jeho působení v Realu mohli fanoušci shlédnout všechny antifotbalové schopnosti, ať už to bylo v bezvýznamném přípravném duelu, nebo ve finále Ligy mistrů. Gravesenovi to bylo jedno a beztrestně rozdával bez ohledu na místo a jméno protivníka. A to přišel se slibem "s nikým nebojovat". Už kdysi Xabi Alonso upozorňoval potentáty Realu Madrid, že v jeho spoluhráči z Liverpoolu Gerardovi dřímá potenciál a perspektiva mnohem větší, než ve velkém Gravesenovi. Samozřejmě, že se mnoho nespletl, narozdíl od vedení Realu...Postupem času se na Gravesena vzpomíná pro jeho "La Gravesinhu", onen způsob jak zkroutit koleno, šlachy a vazy, který si nechal patentovat v zápase proti Seville. Co už si mnozí nevybaví je to, že Gravesen byl znám rovněž pod přídomkem "Bílý Makelele". Byl to fotbalista obdařený slušnými vlohy. V Realu to zkrátka nějak nevyšlo.

Freddy Rincón

Patřil mezi největší talenty, které kdy vyplodila Kolumbie v celé své historii. Jenže během svého působení na San Bernabéu toho ukázal velmi málo. Kolos z Buenaventury, jak mu přezdívali po velmi dobré sezóně v Neapoli, podepsal přestupní lístky Realu Madrid v létě roku 1995. Velmi o něj stál tehdejší trenér Jorge Valdano a dokonce ho upřednostňoval před Zinhem, Seedorfem a "Kily" Gonzálesem. Čtrnáct zápasů a ani jeden gól, to byla účtenka, kterou tenhle Kolumbijec zanechal, když se vytratil ze základní sestavy, stejně jako zmizel Valdano, jeho velký ochránce, z trenérské lavičky. V souvislosti s ním se lidem nejvíce vybaví nepřijatelné rasistické pokřiky, které se pravidelně ozývaly během utkání na Bernabéu a doporučovaly mu, aby se vrátil zpátky do pralesa. Z Realu odešel zadními vrátky ("beru všechno, kromě toho, abych zůstal v Realu") a tím začalo jeho putování po brazilskýc klubech díky němuž nakonec vyřadil právě Real Madrid na klubovém mundialu v roce 2000 s Corinthians. V roce 2007 byl v Neapoli zatčen za praní peněz z prodeje drog. Nakonec byl osvobozen, nicméně historie ho bude soudit jako jednoho z nejhorších fotbalistů, které kdy San Bernabéu viděl. 

Perica Ognjenovič

Ani tenhle fotbalista v jedenáctce nejhorších fotbalistů Realu chybět nemůže. Jedenadvacetiletý neduživý a nesmělý fotbalista, jehož fotbal, jak se později ukázalo, příliš nepasoval do španělské ligy, byl až do posledního okamžiku na vážkách, jestli ho získá Real, nebo Barcelona. Nicméně byl pravděpodobně pouze osobním přáním prezidenta Lorenza Sanze, neboť Hiddink, ani Toshack ho ve svém týmu nechtěli. Navíc přišel jako hvězda, a pobíral jednu z nejvyšších mezd v celém kádru, jak se na "Srbského Bebeta", nebo "nového Mijatoviče" slušilo a patřilo. A jelikož chyběla trenérská záštita, nemohlo to s Ognjenovičem, zimní posilou roku 1999, ani jinak dopadnout, než že si zahrál jen poslední minutu ligového ročníku 1998-99, byť oficiálně debutoval v pohárovém zápase, v němž Real deklasoval Valencii 6:0. Během dvou sezón se dostal do hry pouze jedenáctkrát a nakonec byl prodán do Kaiserslauternu. Na žádném angažmá (později působil ještě v Číně a Malajsii) nenaplnil očekávání, která do něj byla vložena v okamžiku přestupu a v Madridu se ptají snad ještě dnes, proč byl vlastně tenhle mladík získán.

Elvir Baljič

"Bílý Rivaldo" se představil na Bernabéu jako nová posila v létě roku 1999 s etiketou světové hvězdy. Úžasné sezóny v tureckém Fenerbahce Isatnbul mu do široka otevřely brány madridského svatostánku, ovšem Real nejprve musel vybrakovat pokladničku a odevzdat na účet klubu od Bosporu rovných dvacet milionů eur. V tu chvíli se jednalo o nejdražší přestup celé klubové historie. Díky znalostem matematiky základní školy si každý dokáže spočítat, že při sehrání jedenácti utkání v bílém dresu stál jeden jeho zápas zaokrouhleně 1,8 milionů eur. A díky jeho platu, jenž patřil mezi top v týmové hierarchii (500 milionů peset ročně) byl jeho přestup pro kasu Realu opravdu ekonomicky zničující, nicméně nejednomu agentovi FIFA zcela jistě udělal radost. Jelikož ale nemohli najít mužstvo, kam Baljiče upíchnout, odešel na hostování do Raya Vallecana, kde vytvořil nezapomenutelnou útočnou trojici Bolo-Bolič-Baljič. Prý ho chtěl AC Milán, jistotou bylo, že z Raya byl vyhozen, protože nechtěl nastoupit do zápasu kvůli údajným "bolestem hlavy", jimž nikdo nevěřil. Po odchodu z Raya se v roce 2002 přesunul do Galatasaray Istanbul a z Turecka už se do ukončení kariéry v roce 2008 nehnul. 

Dejan "Rambo" Petkovič

Pozor! Nebezpečí! Tak tyhle výkřiky se daly slýchávat na San Bernabéu když se majitelé lístků na třetím amfiteátru ukrývali za ohrádkou provizorně vybudovanou ze svých paží, v okamžiku, kdy se Dejan Petkovič postavil k exekuci trestného kopu, který neváhal napálit i z pořádné dálky. Petkovič byl prvním hráčem, jehož do Madridu přivedl prezident Lorenzo Sanz za 500 milionů peset v lednu 1995, poté co perlil v Crveně Zvezdě Bělehrad. V Madridu byl představen mimo jiné jako skvělý šutér standartních situací, ale pár nepovedených pokusů způsobilo, že i vlastní fanoušci na něj pokřikovali "Rambo, Rambo!", pokaždé, když si vzal balón do ruky a chystal další popravu. Po hostováních v Seville a Racingu Santander přišel v roce 1997 pod ruku Capellovi, který se s ním nemazlil a na rovinu, s upřímností jemu vlastní, na novináře vybalil: "Dejan Petkovič nemá dostatečnou kvalitu aby hrál v Realu Madrid". A jak rychle přišel, tak i odešel. A udělal dobře. V Brazílii, kam si to z Madridu nasměroval, se stal idolem místníc fanoušků a v roce 2011 pověsil s klidným svědomím kopačky na hřebík. Divákům na třetím amfiteátru se po něm stýská...

Edwin Congo

Edwin Arturo Congo Murillo byl povoláním zubař a poté, co prorazil v kolumbijském klubu Once Caldas byl koupen Realem Madrid v němž vládli z prezidentského křesla Lorenzo Sanz a z lavičky prvního týmu John Benjamin Toshack. V jedné nemocnici jim ho doporučil mladý kluk, jemuž mohlo být čtrnáct, nebo patnáct, a jenž do posledního detailu sledoval ligu v Kolumbii. Do Bílého baletu nicméně přišel ve chvíli kdy (tehdy) všech šest míst pro hráče mimo EU bylo obsazených - počet těchto hráčů v kádru se dokonce vyšplhal na deset a Congo tak musel vzít za vděk hostováním v Realu Valladolid. Tam ve dvanácti zápasech dal jeden gól. Následující ročník byl půjčen do Guimaraese v Portugalsku (01-02) a později do francouzského Toulouse, kde ani nehrál a v zimní pauze byl poslán zpět do Madridu. Jelikož Congovi nenašli žádné místo, nechali ho v Realu celou sezónu, aniž by odehrál jediný zápas. Takže velký příslib kolumbijské kopané neodehrál jediný oficiální zápas v bílém dresu za celé čtyři sezóny. Nastoupil do jediného utkání, benefičního "Drogas No" proti japonské reprezentaci, v němž vstřelil vítězný gól Realu. Jeho agenti pak napálili mladé sportovní ředitele dalších klubů a prošel si štacemi v Levante, Sportingu Gijón a Recreativu Huelva a z Primera División přímo do Olímpic de Xàtiva v regionální lize Valenciana. Nyní hraje v Paiportě.