Z Eberta je hvězda

Patrick Ebert (© n24.de)

Patrick Ebert. Před pár měsíci pro většinu fanoušků obyčejný Němec, který ukončil angažmá v Bundeslize a vyrazil prubnout štěstí do země, kde se údajně hraje nejlepší fotbalová liga na světě. Pro ty, co se o fotbalové dění zajímají přeci jen podrobněji, možná ještě typ hráče, jimž se přiřazuje nálepka s nápisem "problematický". Tuto pověst si Ebert vydobyl během působení v berlínské Herthě, kdy po oslavě svých dvaadvacátých narozenin nad ránem rozsekal se svým kamarádem Kevinem Princem Boatengem auťák, musel k soudu a rovněž do rezervního týmu. Dnes? Pro Real Valladolid nepostradatelný fotbalista, bez nějž v sestavě, na pravé straně zálohy, nedokázal ani jednou vyhrát a pro příznivce blanquivioletas hvězda a hrdina. Ve čtrnácti zápasech dokázal soupeřovy brankáře pokořit hned pětkrát, což by nebyl nijak excelentní zápis do statistik, kdyby během 121 zápasů v Herthě mezi nejvyšší a druhou nejvyšší soutěží v Německu nezaznamenal pouhých osm gólů.

Nicméně kariéra rodáka z Postupimi začala poměrně slibně. Bundesliga mu vřele otevřela své brány již v devatenácti letech a na premiérovou trefu čekal jen do svého druhého zápasu. Ideální start. V německých mládežnických kategoriích se taktéž posouval s železnou pravidelností vzhůru a vrcholem byl v tomto ohledu titul evropského šampióna hráčů do jedenadvaceti let z roku 2009, kde seděl v kabině s kamarády Özilem, Khedirou, Neuerem, Boatengem, nebo Hummelsem. Nicméně ten nejsložitější krok, do A týmu, učinit nedokázal. Ovšem jestli bude v nastoleném tempu pokračovat i nadále, šance by se naskytnout mohla, kdoví?

Že ale Ebert není jen takzvaný "bad boy" dokazuje i rok a půl stará historka. Tehdy se během prázdnin vracel v Berlíně kolem třetí ráno z večeře. Se staženým okýnkem se zastavil na červené na semaforu. V ten moment uslyšel hlasy. Byla to žena která křičela a vehementně prosila o pomoc ze stanice metra Adenuaerplatz. Rychle vyskočil z auta a seběhl po jezdících schodech na nástupiště, kde uviděl nečekanou scénu. "Přiběhl jsem do stanice a viděl jsem ženu, jak drží chlápka, který mohl vážit nějakých 150 kilo, zatímco ona měla stěží šedesát a už nemohla. Snažil jsem se ji pomoci a taky jsem volal o pomoc. Ten chlap byl namol opilý, myslím, že se snažil spáchat sebevraždu, neboť se rozešel se svoji ženou", vzpomíná záložník Valladolidu. "Byli jsme tam takhle asi tři minuty, pak se tam zastavil ještě nějaký taxikář a zavolal policii a navíc začali pomáhat ještě další lidi". Při vzpomínce na onen zážitek zůstává pořád užaslý. Přestože nakonec všechno dobře dopadlo, nemohl pochopit, jak spousta lidí dělala, že nic nevidí, chovala se naprosto netečně. "Doma mne učili vždycky pomáhat", pronesl. Tak to vypadá, že poselství svých rodičů si bere k srdci i ve své nové domovině, neboť Realu Valladolid prozatím pomáhá víc, než od něj na začátku mnozí očekávali. Snad mu to dlouho vydrží.