Z Guadeloupe do reprezentace Argentiny

Tino Costa (© mundodeportivo.com)

Kdo to je ten Tino Costa? Tak tuhle otázku si kladla velká většina fotbalových fanoušků v Argentině, když ve Valencii začal vyčnívat středopolař, jenž střílel góly zpoza velkého čtverce díky kanónu ukrytému v levé noze. Pochybnosti nabraly na rozměru v okamžiku, když se Sergio Batista rozhodl fotbalistu narozeného v Buenos Aires povolat k přípravnému zápasu, který „albiceleste“ odehráli před prestižním turnajem Copa América. Bylo prvního července 2011 a pro argentinskou reprezentaci to nebyl nejpovedenější den. Sestava plná náhradníků nestačila na Zelené orly a podlehla jim jednoznačně 1:4.

Ovšem pro Alberta Costu, jemuž na počest dědečka přezdívají Tino, to byl bezpochyby jeden z nejvýznamějších dnů jeho dosavadní kariéry. Splnil se mu totiž jeden ze snů, kvůli nimž před devíti roky přistál na ostrově Guadeloupe za účelem vybudovat si jméno ve světě profesionálního fotbalu.

Bouřliví argentinští fans neznali minulost hráče, který nikdy nevkročil na trávník profesionálního týmu v této zemi steaků, vína a vášnivého tanga. Prošel několika testy u velkých argentinských klubů, kupříkladu v Estudiantes de La Plata, ale osud pro něj měl schovanou mnohem trnitější a klikatější cestičku. Noc před dohodnutou zkouškou si zlomil zápěstí a tak mohl těžko ukázat veškerý potenciál, který v něm dřímal. Čas utíkal a nabídka, na kterou tak toužebně čekal, ne a ne přijít. V sedmnácti letech si tudíž sbalil fidlátka a udělal závažné rozhodnutí opustit rodnou Argentinu a hledat fotbalové štěstí na ostrově Guadeloupe, zámořském departamentu Francie, jenž leží v Karibském moři. V tamější amatérské kopané, považované za devátou výkonostní úroveň francouzského fotbalu, podnikal první fotbalové kroky ke splnění svých snů.

Tino, jenž bydlel u místní rodiny, chodil denně do školy, aby nezanedbal své vzdělání (naučil se tam perfektně francouzsky) a živila ho práce v supermarketu, neboť fotbalem si moc nevydělal. Ještě dnes si vzpomene na krušné chvíle, které si prožil v hlavním městě Basse-Terre, kdy každý večer uléhal s tím, že už to nezvládne a zabalí to a každé ráno opakovaně nacházel vnitřní sílu zůstat alespoň o jeden den déle. Díky odvážnému rozhodnutí nakonec odehrál v Racingu Basse-Terre dvě sezóny, v nichž se svými spoluhráči dokázal vyhrát ligový titul a domácí pohár. Každou sezónu na měsíc odletěl do Francie, aby se pokusil zaujmout trenéry nějakého velkého klubu v zemi Galského kohouta – Paris SG, Lyon, Marseille...Jenže na žádné zkoušce nepřesvědčil natolik, aby si vysloužil kontrakt.

Nicméně jednoho dne Tinovi přeci jen zavolali z Paříže. Sice to nebylo přesně ono, co očekával, nýbrž Racing Club Paris, francouzský gigant minulého století, jenž ovšem později prošel těžkými finančními problémy. To ale Tino neřešil, protože mu nabízeli místo v celku, jenž válčil ve třetí lize a navíc s profesionální smlouvou. Nastal čas opustit Karibik. 

Costova zkušenost ve třetí nejvyšší soutěži byla poměrně dlouhá, během čtyř sezón stačil vystřídat tři kluby: první v Racingu, další dvě v Pau FC a čtvrtou v FC Séte. Ve všech mužstvech se mu dařilo slušně, ale z bronzového podlaží francouzské kopaně se mu nedařilo odlepit. Až v roce 2008 přišla pobídka z Montpellieru, jenž se bil v Ligue 2, o stupínek výše, než do té doby Costa kopal. Neváhal ani sekundu a rozhodně udělal správně. Ligový ročník 2008-09 mu nemohl vyjít lépe. Osm vstřelených branek, dvanáct gólových přihrávek...V Montpellieru se stal hvězdou, výborně výkony mu vynesly rovněž ocenění jakožto nejlepšího hráče druhé ligy. A ještě jedna věc, klubu pomohl postoupit do nejvyšší soutěže a v následujícím ročníku na něj čekal start v první lize. Konečně! Ve 24 letech se zdálo, že se Tinu Costovi začínají plnit cíle, které ho svého času přiměly emigrovat na Guadeloupe. 

Nepolevil ani v premiérové sezóně v Ligue 1. Kouzlil svojí levačkou, nasázel sedm gólů a Montpellier se i díky němu stal ligovou štikou, která nakonec skončila na úžasné páté pozici. Perfektní výkony argentinského středopolaře neunikly ani pozornosti Valencie, která má francouzský trh docela slušně zmapovaný. Netopýři neváhali vysázet i v době ekonomické krize slušných šest milionů eur. Další krok kupředu v kariéře, v níž si odškrtával splněné body. Ovšem začátky na Mestalle nebyly vůbec jednoduché. Kdepak. Dostat se do sestavy nebylo nijak snadné, navíc fanoušci moc nedůvěřovali neznámému fotbalistovi, kterého jim znovu přivedli kluboví fotbaloví funkcionáři. Nicméně krok za krokem si postupně vydobil místo v plánech kouče Emeryho a zbytek zařídila jeho levá noha, tak jako v zápase proti Bursasporu. 

Jeho příběh mluví sám za sebe, co pro něj asi znamenal povolávací rozkaz do argentinské reprezentace. Odměna za úsilí, odvahu, důvěru v sebe samého. Při neblahém výprasku od nigerijského výběru odehrál 57 minut, aktivně se podílel na hře a poslal dělovou ránu do tyče, stejně jako před dvěma týdny na San Bernabéu, kde zaznamenal jedno z nejlepších představení v dresu ché. Jelikož se tehdy v červenci jednalo o přátelský duel, Tino může klidně ještě reprezentovat i Francii. On sám sice preferuje Argentinu, ale nevylučuje, že by se nechal zlákat i nominací i ze země, kde se proslavil po fotbalové stránce. Jedním z jeho dalších cílů je zahrát si jednou v argentinské lize, především v San Lorenzu, jehož je skalním příznivcem. Přes všechno, co si už prožil mu je pořád teprve dvacet sedm let a před sebou má ještě spoustu fotbalových zápasů před sebou. Jak je vidět, i sny se občas vyplní.