BLOG: Za nepřátelskou linií

FC Barcelona - Real Madrid

Dostal jsem se tam. Na El Clasico. Pro mnohé fanoušky, včetně mě, nejvyšší vrchol. Barcelona proti Realu Madrid – dle serveru footballderbies není na světě větších rivalů.

Několik let jsem pošilhával po možnosti jet do Španělska na pobytový zájezd a při té příležitosti navštívit utkání na Camp Nou. Jenže Primera Division oznamuje výkopy až na poslední chvíli a to není moc příjemné pro plánování. Až letos mě cvrnkla do nosu informace o zápase supercopy, hraném ve středu a navíc proti největšímu rivalovi. Klubový web hlásal volné vstupenky, tak jsem neváhal, jednu zakoupil (75 eur), a začal hledat se svojí přítelkyní na daný termín dovolenou v oblasti Barcelony. Nebyla to sranda, ale povedlo se a mohli jsme vyrazit nejen za sluníčkem.

Bydleli jsme v letovisku Calella, asi 50 km od Barcelony v menším rodinném hotelu. Samozřejmě nešlo být ve Španělsku a nechat ujít první nedělní zápas v Madridu. V době zápasu běžel ve všech barech fotbal. Lidé tvořili hloučky na ulicích a sledovali. Nejvíce u Can Xena, což je taková fan hospoda Barcelony se spoustou výzdoby blaugranas. Zašli jsme do jednoho luxusnějšího baru na sangrii, jinde nebylo moc místo. Číšníci (a jedna číšnice) tam hledali volné chviličky, aby viděli alespoň kousek a vzájemně se hecovali. Když padl gól, plácali si s hosty a fanoušky daného týmu. V tomto souboji přeji Realu. Nemám rád Katalánsko kvůli jeho separatistickým snahám. A tak jsem strávil v nadsázce celý týden za nepřátelskou linií.

V den D (derbi) vyrážím do Barcelony příměstským vlakem po poledni. Na Camp Nou vyzvednu lísek a mířím na okraj města, do čtvrti Cornellá de Llobregad. Právě tam si nedávno postavil svůj krásný hrad RCD Espanyol. Pětihvězdičkový stadion pojme 40 000 fanoušků. Pokladny k prohlídce jsou bohužel zavřené a tak se jdu zkusit zeptat do recepce stadionu. Jaké je mé překvapení, když seňorita odpovídá, že prohlídka je možná. Za 10 minut přichází můj soukromý průvodce, který se mi za 15 euro dalších asi 45 minut věnuje a ukazuje nový stadion. VIP boxy, prezidentský salon, tunel na hřiště, šatny, mix zónu, tiskové středisko a nakonec 3D film. Pěkné, moc pěkné.

Vtipné mi připadá, když vidím z fanshopu vycházet dva fanoušky v dresech FC Barcelony. Celkově ale už do příjezdu do města vidím někoho v dresu na každém kroku. Zvláště známá ulice Ramblas je příznivců FCB plná, do utkání zbývají asi 3 hodiny.

Okolí Camp Nou je plné culés v tričkách, dresech, s vlajkami. Velké množství jich lemuje příjezdovou silnici. Čekají na své miláčky, kteří přijíždějí jednotlivě v autech. Nejvíce povyku způsobí samozřejmě Messi. Musí skrz  šílející dav jet opravdu krokem. Pomalu se stmívá, což jen podtrhává atmosféru.

Před desátou se vydávám k vstupu č. 4. Jen  zkontrolují vstupenku a pustí dále k branám, kde se prochází klasickým turniketem.  Pak už jen vzhůru po schodech do třetího patra. Nádech, poslední schůdky a ohromující rozhled na slavný Camp Nou. Divadlo snů, napadá mě. Hledám své sedadlo číslo 15, v první řadě sektoru 451. Je to téměř na středu hřiště za brankou, zleva od hlavní tribuny, paráda. Ta velikost je prostě neskutečná, pocit nepopsatelně jiný než když jsem tu byl na turistických prohlídkách. Zatím je v hledišti zhruba polovina lidí, převážně v horních ochozech. Zároveň už blikají z tribun blesky fotoaparátů a vydrží to bez přestávky následující 3,5 hodiny.

Z úžasu mě vytrhává ohlušující pískot na vybíhajícího Ikera Casillase a jeho dva kolegy. Skutečně z toho naskakuje husí kůže. Neumím si to tu představit, když se vrátil Figo a údajně měl každý dvě píšťalky (to pro případ, že by první selhala). O nic lepší, ba naopak, je to při výběhu zbytku Realu. Domácí mají samozřejmě příznivější, bouřlivé přivítání. V tuhle chvíli už je Camp Nou téměř zaplněn. Volná zůstávají jen nejhorší místa na hlavní tribuně a necelá polovina nejdolnější tribuny pode mnou. Tak už to zůstane, návštěva cca 93000 diváků. Panuje teplé španělské počasí, celou noc zůstávám v tričku.

Před jedenáctou hodinou vystupují hráči z tunelu a ampliony pouští hymnu, lidé zpívají, blesky kmitají a vše končí mohutným zvoláním „Barca, Barca, Báárca“. Až když jsou hráči rozestaveni, čtou se sestavy, což nenechává obecenstvo v klidu.

Utkání začíná a s ním i koncert pro fanouškovo vidění i slyšení. Od začátku se pěkně fandí. Domácí kotel sídlící po levé ruce za brankou jede to své celý zápas. Někdy se k němu přidají i hořejší ochozy, jindy zpívají a fandí odlišně. Udržet jednotu bez organizace při takovém množství lidí zřejmě není možné. Pěkné je skandování „Barca, Barca“ ale i zpívaná hymna během zápasu nebo protimadridské a protimourinhovké pokřiky na které lidé poměrně chytají. Když se hromadně skáče, tribuna se pod nohama otřásá.

Popisovat podrobně dění na hřišti nemá smysl, jistě to máme všichni v živé paměti. Přihrávky, centry, šance, nasazení… dokonalost sama. Přál bych každému takový skvostný zážitek na vlastní oči. Opět – divadlo snů, navíc pod umělým osvětlením.

První se trefuje Iniesta a startuje neuvěřitelný hukot a jásot, který je za možnostmi mé videokamery. Lidé mají ruce nad hlavami, tleskají a ječí z plných plic. Pak se začne ozývat sborové „Iniééésta, Iniééésta“ a fanoušci mávají roztaženýma rukama jakoby se mu klaněli.

Stadion na chvíli utichne, když Valdése překoná Ronaldo, ale to jen na chvilku. Za chvíli už fandí jakoby se nic nestalo.

Před přestávkou  přehazuje Casillase místní modla Messi a zase jsou všichni plni optimismu.

Po poločase už malinko fotbalová genialita ustupuje tvrdším soubojům a tak je v hledišti povyku více a více. El Clasico je El Clasico.

Stále se nemohu nasytit těmi plnými obrovskými tribunami Camp Nou plnými lidí, co na ně doléhají světla reflektorů. Krásný pohled. Když si skrz kameru přiblížím sektor na opačné straně stadionu, mám pocit že fandí úplně něco jiného ale slyšet není vůbec nic. Jakmile někde Real kope roh, okamžitě se k místu sbíhají culés a hráči hrozí. Když někde hází aut, je příslušný sektor na nohou se zaťatou pěstí nad hlavou.

Poprvé po přestupu nastupuje na hřiště Cesc Fábregas a diváci mu bouřlivě aplaudují, někteří ve stoje.

Deset minut před koncem srovnává k nelibosti domácích Benzema a utkání získává nový rozměr, díky prvnímu výsledku 2:2 to vypadá že 90 minut o vítězi superpoháru nerozhodne.

Kdepak.  Messi ještě prostřeluje volejem Casillase a Camp Nou se může zbláznit radostí. Přes devadesát tisíc párů rukou letí vzhůru za neuvěřitelného zvukového doprovodu, který umí připravit jen důležitý gól v důležitém utkání. Stadionem zní hromové „Mééési, Mééési“. Fanoušci jsou v extázi a poslední minutky fandí jako o život. 3:2.

Na hřišti se Real nevzdává, jenže Marcelo kosí nováčka Fábregase a vzniká z toho pořádná mela, při které se musí spousta hráčů držet emotivnější spoluhráče aby to nepřerostlo v ještě něco horšího. Výsledkem jsou tři červené. Utkání se dohrává ale Real už neskóruje.

Rozhodčí píská konec, Barcelona slaví. Bylo to derby jako řemen – fotbalová nádhera, zápletka, emoce.

Real odchází vypískán do kabin, hráči culés se objímají, fanoušci si prozpěvují až do doby než je přinesen pohár pro vítěze Supercopy. Jakmile ho Xavi zvedá nad hlavu, spouští se hotová smršť blesků z fotoapárátů a také znovu hymna z amplionů. Probíhá klasické focení, stříkání šampaňského, hráči odcházejí na čestné kolečko, včetně Carlese Puyola. Nakonec se všichni, i s realizačním týmem spojí okolo středového kruhu a za poskakování ho obíhají. Cenná trofej je uprostřed. Hráčí při odchodu do kabin zatleskají nad svými hlavami a fanoušci se pomalu rozcházejí.

Překvapuje mě, že v metru je minimální tlačenice a v klidu odjíždím na Plaza Catalunya, tradiční místo oslav. Jsou dvě hodiny v noci, všední den. Přesto se tu schází asi tisícovka cules aby zapěli chorály. V obležení je také známá fontána Canaletas.

S postupem času se lidé rozcházejí a zároveň končí můj splněný sen o návštěvě El Clasica. Stálo to za to.

{fn.GALLERY(41)}