tunak - Komentáře

Jj, zvlášť, když hraje Málaga a soupeř drží míč.

nj, vypada to, ze by v argentine mohlo tahove hippie heslo prijit cloveka poradne draho.

uvahy v autobuse blava-brno-praha: aspon v necem mohu byt na svuj narod hrdy, ackoliv je to horka hrdost, nebot cesi jsou ojedinele rozumnou zemi z ignorance, nikoliv z presvedceni. m.novinky.cz/articleDetails?aId=220463&sznu=g46q10PVub5wbC5C a cirou nahodou si ve sluchatkach vychutnavam little faith od the national. high violet jasne mainstreamovym albem roku, spolu s boxerem deskami desetileti... absolutne soucasna, ale nepreplacana a stridme a pritom chytre, s vtipem, wit, aranzovana hudebni struktura, album jako prirozeny koncept a inteligentni texty presne na hrane srozumitelnosti a basnive imaginace. tesim se z bloodbuzz ohio. a je mi lito cechu. nemaji hudbu a nemaji boha, ale nemaji ani presvedceni. nestastny narod, pokud mu chybi obzory. ale uz se tesim na prahu. zdravim

Co takhle nechat to bejt? Máme slunovrat, je čas plodnostních rituálů, věnujte se raději jim.

Hm... bylo by trochu tvrdý chtít po něm, aby nebyl směšný, když vtipkuje, což?

Tak tam jsou ti mniši vůbec dost groteskně zobrazení (jde to proti knížce, třeba u Berengara). Ten Connery tam opravdu hraje dobře, je to jedinej film, kde mi nebyl k smíchu. Skvělí jsou mniši ve vedlejších rolích, zejména Jorge. Vynikající je (když nebere v potaz groteskní polohu Perlmana) F. Murray Abraham jako Bernard Gui.

Ale zase ta postava... Bernard ui byl sice inkvizitor a bezpochyby svině, ale taky intelektuál, autor snad nejdůležitější příručky pro inkvizitory a zemřel v klidu v jižní Francii, ve filmu ho musej vidláci schodit ze skály, nechápu, ten konec film vůbec trochu zabíjí.

Jinak Perlmanova nejslavnější hláška War. War Never Changes...

to Portillovu kariéru a jeho evidentní nezměrný optiblbounismus vystihuje docela dobře

Nj, u nás to bude 2-0, ale 2-1 by mi nevadilo.

P.S.: moje texty vykazují znaky anorexie jsou nějaký tenký

Být, existovat. Smířit se se světem a podle mne je dobré se snažit najít si nějakou zásadu, třeba i zásadu nepůsobit druhým utrpení založenou na prožitku smutku, emoce, nad tím, že stále ještě někteří lidé pláčou hlady. (Co může být hrůznější?)

Já stále ještě věřím v myšlení, věřím v racionalitu, ačkoliv vždycky přiznávám obrovskou váhu emocionalitě, zejména proto, že ji silně prožívám. Ale emoce jsou nebezpečnější, než myšlenky, myšlenky neubližují (jen emocionální reakce na ně). A emoce jsou... ano, východně, s budhou a Lao C'... přirozenou reakcí organismu na podněty. Tím chci říct, že podřezat si žíly, protože ti dala košem, je prostě hrozně hloupé, kdežto vypít alich bolehlavu na základě rozumové argumentace je moudré a je to přesně ta sebevražda, kterou obhajuje existencialismus. (Přestože to NENÍ na emocionalitě nezávislé rozhodnutí a zejména samotné provedení. Palach je někde uprostřed, sám nevím, jestli ho mám víc obdivovat, nebo odsuzovat.)

Ale - jak je jistě z předchozího textu patrné - rozumím tvému pohledu na věc a naprosto netvrdím, že můj je správnější. Myslím, že každý má právo na své omyly, stejně tak, jako má každý právo aby po svém marnil svůj vymezený čas.

Na závěr přiznání - tuším, že jsem sám nejprve cítil jisté pohnutí nad činem fans Espanyolu, protože ten čin byl krásný a obdivuhodný.

Pak jsem si přečetl komentáře a naštval se (emocionalita zvítězila, takže vyčítat mi chladnou racionalitu je takový vtipný...). Proč?

Člověk musí myslet kriticky. To je naprosto nutné, pokud vůbec chce rozlišovat co je správné a co ne. (Což člověk asi musí, protože je individuali(s)ta a orientovat se nutně potřebuje, bytostně.) Přišlo mi, že slepý obdiv té situaci nepřísluší. i jak jsem se sáhnout k provokaci. většina mě tu už zná, tak se jen zasmáli, no jo, tunak. Ty jsi mi dal inspiraci k uvažování, za což ti děkuji, ačkoliv můj zaměstnavatel by asi nebyl rád.

Takže a i já se omlouvám - Andrésovi, fans Espanyolu i zdejším uživatelům. Tobě se snad nemusím, stejně tak, jako se ty nemusíš omlouvat mně.

Z hlediska vyšššího principu mravního vzpomínka na padlé není zočinem.

Pokud se mozek dítěte vyvíjí ku schopnosti abstraktně uvažovat, čož je předpokladem estetiky i víry - nebo ne? - proč by se tak nemohl vyvíjet i mozek pračlověka kdysi dávno?

Jistě je to možné, není? Vypůjčím si teď břitvu, o které se říká, že patřila anglickému františkánovi Occamovi, současníku Karla IV. (Přestože tenhle způsob vedení důkazu je starší a je samozřejmě v podstatě dost prostý a rádi ho používají autoři detektivek v čele s Conanem Doylem, van Gulikem a nebo snad i Agátou v případech Slečny Marplové.) Pokud máme několik možných vysvětlení nějakého faktu, považujme za správné to nejjednoduší. Evoluce mi přijde přeci jen pravděpodobnější, přítomnější, než skutečná existence nějakého demiurga, tvůrčího ducha, který stvořil člověka k obrazu svému. (Ačkoliv problém nehybného prvotního hybetele, proton kinún akinéton, bych odložil, protože nevyhnutelně vede k otázce existence jako takové. jak to, že vlastně (probíhá? je? funguje? vznikla? jak položit otázku?) existence? Kde se vzal onen superhmotný bod uložený v bezčasé věčnosti; nebo třeba miliardy galaxií ve věčně se smršťujícím a roztahujím vesmíru?

Jsme božské jojo?

Více či méně jsem přesvědčen, přinejmenším dokud mne anděl nevezme na pivo, že víra vznikla, když člověk ucítil instinktivní potřebu věřit v důsledku vzniku zvláštních a o sobě fungujících nervových struktur v mozku. A nevidím v tom ani inteligentní plán. Svým způsobem mám rád představu nahodilosti. Ačkoliv přiznávám, že fatalismu je někdy těžké oponovat, že člověk občas vnímá výseky reality tak, že je těžké vysvětlit si je jinak, než nadpřirozeně.

Potřebu věřit akcentuješ i ty. Vrátím se ke Kantovi, který ze soucitu se svým sluhou provedl důkaz boží existence podobný třeba Occamovým úvahám a nebo jednomu z leitmotivů Terryho Pratchetta - bůh existuje, protože ho člověk potřebuje; bůh je garantem odměny za to, že člověk žije mravně. U Pratchetta bůh existuje, protože si ho člověk stvořil dle své potřeby a k obrazu svému - imo geniální obrat teologie. A podle mne i velmi pravděpodobné rozseknutí gordického uzlu (boží) existence. Myslím, že zrovna i jmenovaný Albert E. takový výklad boží existence kdysi provedl. Ale pokud tvrdil, že příběh Krista není mýtus, problém je v pojmu mýtus, nikoliv v podstatě příběhu Krista. Albert byl člověk huboce přesvědčený o potřebě mravnosti pro život člověka. (Osobní problémy s podílem na bombě, s americkou politikou 50. let...) A protože mravnost potřebuje teoretický základ (ideologický) a protože v polovině 20. století intelektuál dobře věděl, že zpochybnit lze všechno, chápal, že mravnost může rozumně založit jen na existenci vyššího principu, který je člověku nadřazený. To byl, soudím, jeho bůh. Osobně jsem znal jistého slavného divadelního režiséra, člověka nesmírně sečtělého a inteligentního, který uvažoval myslím podobně; v 60. letech byl velmi uznávaný u nás, protože ve svých inscenacích akcentoval tyto tehdy společností rezonující otázky, v 70. a 80. se stal hvězdou v Německu, protože měl štěstí a tyhle otázky rezonovaly zase tam. Celou jeho práci shrnuje vlastně Antigona - božský řád je nadřazený lidskému, protože lidský je založený na vizi osobního prospěchu.

Já uvažuji podobně, ale soudím, že nelze řádný řád zakládat na představě transcendence. Myslím, že bůh Alberta i toho režiséra a třeba i můj je člověku imanentní. Člověk si ho ve svém vědomí zakládá - a pojmenuje ho třeba jinak, pojem bůh není nezbytný. Na základě koncepce humanity, humanismu, lidskosti // která má dvě roviny - to, co je lidské z bilogického, předrozumového hlediska / to, co chce, aby bylo lidské, koncept člověka, o jaého usilujeme// občas hledám nějaký řád nebo způsob, který vychází z toho, co já považuji za správné, nikoliv z toho, co mě přesahuje. Je to antická řecká koncepce, jistě.

Bohužel dobře vím, že je to jen jeden pohled na svět. Naprosto nemohu najít argument, který by potřebu určitých morálních kvalit nadřadil utilitarismu, solipsismu. Je to totiž otázka konceptu života. Ano, bez transcendence nemůžeš nárokovat žádnou PRAVDU (zásadu), která by nebyla podmíněná kontextem, fokalizací, interpretací. Abys ji mohl postulovat, potřebuješ buď koncept transcendence (vlastně ideologie, jde o to, odkud ji odvodíš, ale funkčně se bezpochyby jedná o ideologii, což NENÍ sprosté slovo, protože ideologie není volitelný doplněk života, ale jeho přirozená součást, jen je potřeba vědět o ní...), nebo nějaký jiný člověku nadřazený a ve skutečnosti opět transcendentní postulát. Například obecné blaho. (Zdravíme jakobíny...) Nebo nejvyšší bytost, dělnickou třídu, svobodnou Indii, olympský pantheon, západní demokracii, slovanskou vzájemnost, katolickou víru, volný trh, módní eleganci, lásku k bližnímu...

Ano, vím. Zmatek. Chaos. (Post)Modernita. Babička s Barunkou to měly (měly?) lehčí. Stačilo věřit. Jenže tehdy to někteří jen tušili a dnes už více než tušíme, že víra je především ta lidská potřeba. A co si tedy počít?

Jen stručně, kdyby ses tu ještě zastavil:

1. internetová diskuse je internetová diskuse. Na rozdíl od rozhovoru (v gadamerovském smyslu slova) tu každý diskutující touží po jednom - prosadit se na úkor druhého, sklidit vavřín, tzv. bobky. Ty se nemáš za co omlouvat, já provokuju rád.
2. v podstatě to, co píšeš, jsem myslel, když jsem poznamenal, že je potřeba rozlišit mezi církví a vírou. Přesto si budu stát na svém - církev je už v podstatě politická organizace, původně snad třeba ne. Víra je projev nebo způsob nebo směr vztahu člověka k jeho okolí. Podle mne to bezpochyby je vztah, který nedokáže problematizovat. (Proto má tolik věřících filozofů s vírou nutně problémy - Kierkegaard. O víře se musíš (i)racionálně přesvědčovat.)
3. otázka původu fenoménu víry - snažil jsem se ukázat podle mne vysoce pravděpodobný model tím, že jsem popsal model podobný. Současné antropologické výzkumy v podstatě směřují tímhle směrem, problematizují dataci, protože přicházejí na to, že už pračlověk Mamutík s Kopčemem a Veverčákem produkovali rituální činnost. Je zajímavý, že si dneska atropologové myslí, že tomuhle časově předcházelo umění - a že umění původně nemělo rituální charakter. Prostě jen pračlověk kreslil mamuty, snad při školní přednášce o způsobech jejich lovu a efektivitě vynaložené a získané energie. Nebo ho fakt kopla múza. (Což je trochu blbý vyjádření, protože výtvarný umění považovali Řekové za techné, za řemeslo... a s múzami či původně múzou tudíž nesouviselo.) Každopádně umění a víra, respektive estetický a náboženský postoj, jsou sice protikladné ve vůli poznávat (umění musí problematizovat, víra petrifikuje poznané), ale aktivizují podobné mozkové oblasti a pochody.

Ale jinak tahle otázka původu náboženského vztahu člověka ke světu (víra...?) je momentálně samozřejmě dosti nejistá, těžko zodpověditelná.

Podle mne je víra něco jako civilizační nebo spíš lidská konstanta, podobně jako spousta dalších dneska. Lidé ji instinktivně potřebují, protože se potřebují cítit ukotveni. Z jistého pohledu je víra vlastně protiváha zvědavosti.

Dal bych si pozor na rituál. Rituál nemusí být jen projevem konkrétní víry v okamžiku svátku, vpádem sakrálního postoje do následnosti všedních dnů, vpádem bezčasí, univerzálnějšího... rituál může víře i předcházet. Šaman pod vlivem ... ehm... zažívá něco, co si nedokáže rozumem vysvětlit a proto má podnět věřit. (Náboženský rozumovou zkušenost přesahující prožitek je vynikajícím doplňkme víry.)

Neříkám, že víra vznikla tak, že se člověk zkouřil, spíš souvisí docela hlluboce s jeho podstatou. Z toho pohledu by ji cynik mohl přirovnat k temným vášním typu oidipovského komplexu nebo Kainova solipsismu... ale to by asi dostal po papuli. Přesto, pokud otevřeme oči, hlavní rozdíl je asi v tom, že víra nepůsobí společensky destruktivně. (Pokud nemyslíme na zéloty nebo třeba makabejské (spíš ideoogie, než víra) nebo třeba magory, co je jezuitští misionáři naučili stloukat (si) kříž. Nebo konec konců borce, co si v rámci snad poněkud zvráceného rituálu pod roucho jako rituální předmět uvazují dynamitový pás.

Chápu tvojí pochybnost, jak mohlo vzniknout něco tak pozoruhodného pouhou evolucí? Podle mne to ale nemohlo být jinak. Evolucí vznikla víra, schopnost navodit estetickou situaci, schopnost abstraktně uvažovat...

Chceš doklad toho, že tohle všechno souvisí s vývojovými stádii mozku? Dokladem jsme my sami. Dítě není (prý!) schopno abstraktně uvažovat do nějakých čtyř let věku, jestli si to dobře pamatuju. Smysl pro mravnost se taky vyvíjí až s věkem, logika detto, pubertu a výstřelky dospívání raději nebudeme komentovat. Schopnost překonat lyrický postoj (pro tuhle úvahu si hrozně vážím Kundery, kromě toho, že píše úžasný knihy a je živým dokladem hesla Nomen Omen... ) se u někoho snad vůbec nevyvíjí.

//Je to vlastně schopnost uvědomit si, že já, ego, Narcisovo zahledění se do sebe, nemusí být nejdůležitější, vlastně schopnost nahlédnout se. Kundera samozřejmě na tomhle základě chválí román a haní lyrickou poezii. Přiznám se, že jako bývalý milovník lyriky mu rozumím, lyrický postoj mi už nestačí, přijde mi, že je to posedlost vlastní emocionalitou a emoce je vhodnější prožívat a užívat si je s vědomím, o co jde, než se v nich hrabat. ozor, ne všichni lyričtí básníci samozřejmě kydají pouze hnůj emocí, čínani, Arnaut Daniel, Petrarka, celá velká tradice lyrické literatury je úžasná a cenná proto, že v estetickém postoji naši emocionalitu zkoumá, nikoliv jen tupě vrší. Mimochodem, právě i Archilochos, básník, který nesměl vstoupit do Sparty, protože oslavoval život na úkor štítu - a pochopitelně pro nejen spartskou společnost té doby to bylo nebezpečné, protože barbaři nikdy nespí... nejen, že popisoval svoje emoce, on je vnímal v nadhledu a usouvstažňoval a čtenáři tak nabídl, ačkoliv to třeba netušil a jen se vyplkával, holt talent, milý deníčku, čtenáři nabídl, ach BOŽE, ty moje odbočky, čtenáři nabídl pohled z výšky. //

Od Herkulesu. Ale i tak je to pěkný. Ovšem ještě hezčí bude doma vyhrát a jít si pro pohár.

Ne a ne ane ano ano ano ano ano ano...

Já vím, Carli, že nám přeješ, ale tipovat to takhle okatě?

To je určitě škoda, protože je docela zábavná, až na některý pasáže; navíc chytrá.

To je sice fajn, ale pak bude hlavní část tribun stejně daleko od hřiště, což je největší problém dráhy.

Nechejte si calderona, moulové.

To máš asi pravdu, mě taky přijde až neuvěřitelný, že Messi dokáže hrát s těma svalovcema v obraně celkem rovinu a nebejvá moc zraněnej, má nějakou hodně odoulnou konstituci. Jak hobit, no.

Jinak jsem teď dělal upoutávku na Jméno růže (Annauda) a uvědomil si přitom, že jsem tu knihu vždycky zbytečně podceňoval, že je to úžasná kniha; jejímž tématem je i to, co tady řešíme.

Pro většinu postav knihy je víra něco, co instinktivně potřebují, protože je ukotvuje na světě, úzostlivě se snaží nepřipouštět si, že je to JEN víra.

A pak je tam Vilém z Baskervillu, crossover Ockhama, Holmese, Gandalfa a samotnýho Eca, který dost evidentně víru moc nepotřebuje, protože si ji dokáže nahradit. No... ale je možná trochu nešťastný.

Hm... spíš církevní obřad...

Ono to opravdu maže rozdíl mezi svatým a všedním, svátkem a všedním dnem a kdo se v tom má pak vyznat.

Njn, ale tohle je podpásovka, protože dříve to bylo třeba taky naopak

Jistě, že ta problematika je složitější. Taky tu zaměňujeme pojmy církev a víra, nebo teda já to dělám, ačkoliv tyhle věci samozřejmě rozlišuju. Mě se například posldní dobou dost líbí ten pohanskej vztah k přírodě, prostě "uctívat" strom a je to. Kromě toho je tu ještě oád ten rozměr plodostních rituálů

Jinak díky, že jste mě rozebrali, kluci

Tak on fakt nezáří v každým zápase, na to nemá věk. Talent je to parádní.

Slabý je i Messi, teoreticky. Jenže Bojan má jeho mrštnost a obratnost, samozřejmě.

A ještě poznámka o tom pokládání otázek. My si tu otázky navzájem klademe. Problém je v tom, že ty otázky formulujeme na základě našeho předporozumění. Něco si myslíš a zeptáš se, zda by to tak nemohlo být, například.

Opravdové myšlení je kladení otázek bez téhle funkční báze. Ty jsi takovou otázku položil - kde vlastně hledat etické principy ve světě, který nic nepřesahuje.

Tohle je pochopitelně zásadní otázka tekuté přítomnosti, abych zase šáhl po aluzi. Nebudu předstírat, že na ní znám odpověď, myslím, že je na ní možno dost dobře odpovědět různě. (Ona se dá i různě položit.)

Přesto - myslím si, že základnější je ta otázka obzoru, zda opravdu potřebujeme koncept něčeho, co svět překračuje, zda to není sebeobelhávání.

Proč je člověku nepříjemné smířit se s tím, že je na světě sám, bez opory božstva?

Tak jistě, že to gesto je v podstatě krásný a že zdánlivě zastávám pozici Kreonta a ty Antigony.

Ale podle mne jen zdánlivě, protože je tu ten rozměr mediaizované události, který podle mne to gesto degraduje.

každém případě, jsem rád, že jsem aspoň nabídl jiný uhel pohledu, o což mi šlo.

o odměně na onom světě.)

Vývoj umění i filozofie je nadále vždy hnán energickým zápasem mezi tradicí a modernou. Vždy je nový text nebo artefakt reakcí na dosavadní soubor textů, lidstvem vyprodukovaných. Evoluce je jasně patrná například v dějinách výtvarného umění 19. a 20. století - od figurálního uchopení po čirou abstrakci, od romantické krajiny k prázdnému bílému plátnu jako artefaktu.

Přičemž se zdá, že dále už nelze zajít a postmoderní doba se snad dá charakterizovat jako neschopnost reagovat na modernu jinak, než návratem k příběhu, případně k mýtu. (Příběh je fokalizován, příběh je interpretace toho, co se stalo, proto odhaluje smysl dění - ale ten smysl samozřejmě není jediný možný, je to INTERPRETACE.)

Proč nejsme schopni na modernu reagovat? Protože moderna člověka obnažila do hloubky, která odhalila tolik z jeho podstaty, že se s tím těžko dokáže vyrovnat. Přesto jsou díla postmoderních autorů často úžas vzbuzujícím pokračováním bohaté tradice odhalování sebe sama, nebo lépe vyjádřeno pokládání otázek o sobě samém.

Proč by nemohl vývoj lidského vědomí a podvědomí být podobný? A kdy to řeknu jinak - vývoj mozku od jednodušších struktur ke složitějším?

Není toto aspoň částečně rozumné vysvětlení?

Proč vlastně potřebujeme rozumné vysvětlení? Nebo - jaké vysvětlení je rozumné? Jen takové, které bude zapadat do úzkého obzoru o sobě, kterého jsme schopni? Není náhodou solipsismem, zbytečnou neschopností nahlédnout se takové, jací jsme, bazírování na tom, že musíme mít nějaký vyšší smysl, než, řekněme, smysl biologický, smysl groteskního pachtění se za zachováním rodu?

Není ve struktuře společnosti jasně patrný náznak darwinistických struktur? BOj o zrno, boj o moc jako moc pohlavní, boj o to, kdo si vykopuluje víc potomků a bude mít tedy větší naději, že zachová rod?

Proč například ženy po 20 začnou instinktivně cítit potřebu plodit děti? Je to zásahem vtipně karikovaného syna bohyně lásky?

(Jinak ta sexualita je sice komplexní - což asi souvisí s tím, že má člověk komplexní mozek, ve srovnání třeba s trepkou velkou - ale ne as tak, jak to možná vypadá, některá zvířata prý praktikují sex pro zábavu, pro slast, především primáti. Například prý i orální sex.)

A teď klíčová otázka - proč nehledat smysl vlastního života v nás samých? Ve společeských strukturách, které zakládáme?

Vždyť ho takto hledáme. A každý ho hledá jinde, někdo v prosazování se na úkor ostatních, někdo jiný v sebenivelizaci na úkor toho, co považuje za blaho ostatních. Někdo je zvědavý a zkoumá to, co ho zajímá, jiný spatřuje hedoné, slast, pro dávné Řeky synonymum smyslu života, zase v něem jiném. Mám ale pocit, že ty bys nám všem chtěl vnucovatnějaký vyšší smysl, na nás nezávislý, nám nadřazený.

Jenže - jak ty můžeš uchopit smysl, který je nám nadřazený? Nebo kdo ho uchopí, kdo ho pozná?

O co opřít mravní zákon? V 19. století žil myslitel nesutečně pronikavého intelektu, který se tohule otázkou trápil; protože zkoumal činnost a strukturu idské myšlení a dospěl k názoru, že ničím si nemůžeme být jisti, o všem možno pochybovat. (S jistou mírou hyperblizace i o karteziánské meditac Cogito ergo sum.) Jak tedy založit mravní zákon?

Jako společenskou strukturu. Tvoje svoboda končí tam, kde začíná ta moje. Nečiň druhému to, co on nemá činit tobě. Kategorický imperativ, Kantův základ přirozené morálky. Jednoduché, ale také funkční, když se nad tím zamyslíš.

Na základě Kantova myšlení - jeho bází je opět sic! pokládání otázek - potom stojí veškerá další filozofie, která postupně chápe, že determinantem myšlení je jazyk, že to není jen jazyk, ale i na něm nezávislé strktury a pochody v mozku, že je potřeba vzít v úvahu, že to, co se nám zdá - fenomén, Kantův termín - není to, co skutečně je - noumenon; fenomenologie.

Jinými slovy - nestrannost ti nechybí vlivem rozumu, ale síše vlivem emocionaity, předporozumění, vlastních preferencí. Nebo ne?

Ještě se k tomu vraťme:

Příroda je jednoduchá, pokud ji nezačneš zkoumat mikroskopem. V 19. a 20. století čověk rozumem odhalil - a posléze přehodnocoval a přehodnocoval, protože přesně to je myšlení, pro někoho pejorativně věda - to, co dávno instinktivně tušil, nebo někteří lidé to tušili. Totiž, že to, že je na světě právě on a navíc nadán rozumem, je náhoda.

Pohlédni na historii lidskýho myšlení nebo literatury. Myslím, že je zde dobře patrný vzor evolučního vývoje. (Kromě jiných vzorů, jako je progres vyvolává regres; nasycenost společenského roztoku vyvolává přesycenost, nudu a hledání nového stylu; originalita je spíše návrat k zapomenutému, než k neobjevenému...) Literatura i myšlení obecně vzniká v mytickém diskursu vždy jako pokus vysvětit si svět jednoduchou analogií, antropomorfní projekcí selektovaných lidských vlastností ve fabulované entity božstev. (Můžeme hovořit i o dlouhém rozbřesku náboženského vědomí, uctívání potoků, řek, ohně, slunce, stromů... které postupně nabalují ji připisované vlastnosti a bují, až dochází ke vomu personifikace.)

Následuje fáze rozbřesku toho, co nazíváme nešťastným a mnoha interpretacemi zbytečně zatíženým pojmem logos. Rozbřesku logicky myslícího ducha, který se - v osobě Platóna - učí nejprve hledat otázky a potom teprve odpovědi.

Myslím, že klíčová je preference otázky. Teprve umění ptát se - totiž problematizovat to, co víme, myslet kriticky, v širších souvislostech, kontextálně, zpochybňovat! a pochybovat - umožňuje nahrazení náboženského diskurzu tím, kterému říkáme třeba filozofický. Přitom tahle racionalita má - pokud se provádí důsledně a upřímně - pojistku otázky. Nikdy se nemůžeš - jsa zvědavý - spokojit s tím, co už víš. (Opět Faust, ale zatím se zdržujeme o 2000 let dříve.)

Jinak takovýhle vývoj, s větším důrazemna cyklicitu a lásku k tradici, najdeš třeba i v Číně. Chung Fu-c' nebo Lao C' jsou považováni za autority i po více než dvou isících let - proč? Protože učí ptát se, pochybovat. To abych nebyl obviňován z europocentrismu.

Z mýtu ale nevzniká jen filozofie, vzniká i umění jako pokus o osobitou a autorskou! interpretaci světa. Mýtus sám o sobě vykládá jakési danosti, člověku vnucené shora. Parafráze: hrdno, vrať se se štítem nebo na štítě, tak káže zákon lakedaimonským a obecně vůbec Řekům heroického, předklasického období. Kterýsi básník potom deklaruje, že štít rád zahodil, protože nemíní obětovat svou existenci (třeba pro blaho celku, v kterém on ale nemůže spatřovat smysl). Kromě toho, že jsme narazili na zrod evropského individualismu (vidíme evoluční prvky?) taky hledíme na zrod umění jako pokusu interpretovat - to znamená poznat, záměrně poznat, proto je základní estetickou funkcí funkce poznávací. Umění je poznávání, ačkoliv v rámci úžasného mysteria tremendum et fascinans je také - zábavou.

Opravdu kvalitní umění vyniká tím, že konfrontuje různé úhly pohledu na život, že vidí život v jeho plasticitě a komplexnosti. Snad nejvíc v tom vyniká divadlo a román, ačkoliv rudimentálně nejsilnější je tahle schopnost estetického diskurzu v prostém paradoxu, hračičce, například výtvarné.

V Antigoně potom sám Sofoklés toto pojetí problematizoval poukazem na svobodu lidské vůle. Jsou univerzálnější zákony, než prostá a chladná řeč práva, zákony všelidské. Například mrtvý čověk si zaslouží projev úcty jako konkrétní projev obecné lidské tragédie - nikoliv ovšem nápisem na propoceném tričku.

Njn, nový citizens a velký město = může chodit dost lidí, což by bylo fajn, akorát by pak bylo pořádně nablito z toho konceptu klubu, kterej zvedá žaludek. (Ale v eFeMku mám rd hodně peněz na experimenty s hráči dle vlastního výběru, takže... chápu šejka chápu .)

Lize by to rozhodně pomohlo, aspoň krátkodobě.