tunak - Komentáře

Možná se na něm bude hrát MS v Kataru, Lapízi

Eh... v Baskicku bylo kdysi dávno docela dost Katharoi

Tohle má totiž tragický rozměr, narozdíl od selanky na El Prat. Opravdu tragický, v prastarém významu toho slova - tragédie jako pravdivý obraz lidského života, jako hra, kterou si obec hraje o sobě a skrze niž se nejen poznává, ale i vykládá.

Fraška osobních citů individua utápějícího se v nářcích nad vlastní konečností a ještě on air nemůže být tragédií, protože tu schází etický rozměr, schází tu zcela základní otázka po smyslu.

Škoda, že jsem včera nedokázal tak lehce a jasně vyjádřit, jak to myslím. Za neschopnost zformulovat myšlenku se omlouvám.

Když už jsme to nakousli: až brutální emocionální sílu má podle mne spíš tohle, to je důvod k zamyšlení, k zastavení.

Co jim zbejvá, o trenérovi Realu prostě píšeš.

Ti, co ho nenávidí, ho milujou, protože ho mohou nenávidět. Napsal jsi to velmi trefně

Nj, to asi jo, ale stejně je tohle zrovna provokace na přesdržku. Jsou provokace a provokace, líběj se mi jeho provokace, který trefěj hřebík na hlavu a tahle k nim nepatří. (narozdíl od tý po UEFA honu na čarodějnici...)

Je fakt, že se i Villa oproti začátku sezóny rozehrál. Stejně mi ale přijde, že Pedro je hrozně platnej hlavně tím, jak dobře hraje s Messim. Asi proto mi přišlo, že platnější, než Villa, protože, co si budeme povídat, bez Messiho je Barcelona poloviční.

Jistě, že jsou nebezpečnější, než s Ibrou, to jsem sám mnohokrát tvrdil. Přesto mám pocit, že mám právo na to, abych mohl dát k dobru, že imo (= in my opinion, dle mého názoru) je Pedro platnější.

Přiznávám, že Villu nemám moc rád, jenže já se za svoje sympatie a antipatie nestydím. A pokud chceš tvrdit, že si myslím, že je Villa přeceněnej, pak odpoveď je, že občas ano a občas ne. Villa je velmi platnej, pokud ho tým dokáže využít a pokud se dokáže dostat do situací, kdy jsou platný jeho přednosti. Třeba na MS hrál v některých zápasech PO z určitýho úhlu pohledu otřesně.

V každým případě smysl mýho příspěvku byl v tom, že vyzdvyhoval Pedra, nikoliv niveizoval Villu. Ale ty jsi zareagoval jako moula, nezlob se na mne, nechtěl jsi pochopit můj příspěvek, ale denunciovat ho. Pěkně děkuju. Asi jsem si to vysloužil včera.

Čím jsem si zaaloužil ty "filozofický kecy" a "člověka tvýho typu"?

"Pokud nás někdo chtěl vidět čtyři pět bodů za lídrem, pak musí být obrovsky zklamaný."

Většina by vás chtěla vidět hluboko v poli poražených. Ale rozhodčí vám obvykle přejí, José. Práší se ti od huby, nevidíš trám ve vlastním oku. Ale vietnamská liga na Eurosportu byla vtipná.

proč?

Jj, taky zírám, Perdo je mi velmi sympatický, outsider, který táhne tým a imo je platnější, než Villa.

Hm, tohle se mi ani trochu nelíbí. Co takhle přidat ještě rekord v počtu porážek za sebou?

Tak já tu mluvil spíš o 15. století, o Petrarkovi, Rienzim, Ficinovi...

Nechci hodnotit církev ani svět bez církve, o to tu teď nejde. (Konec konců církve byly vždy především mocenské, politické organizace. Dokonce i v té druhé polovině 20. (Wojtyla) a dokonce i dnes, aspoň o to usilují.) Padl tu pojem víra. Strašně složitej pojem. Trvám ale na tom, že je to vždy útěcha z ontologie - člověk si skrze víru dodává odvahu, jsa vržen do světa, kterému nerozumí, kterým se cítí ohrožován a jsa si vědom své konečnosti, smrtelnosti. Ne nadarmo dříve religionisté či antropologové kořeny víry hledali v pohřebních rituálech. Dneska už tenhle předpoklad problematizují.

Když jsem napsal, že víra je v první řadě lež, myslel jsem to tak, že věřící člověk dobrovolně uzavírá své (sebe)zpytování nějakým konečným ideologickým systémem. Chápe se v daném kontextu a ten kontext už nedokáže překročit. Myšlení ztrácí dynamiku a bez dynamiky není pravdy. Proto je víra dobrovolná lež, pokud věříme, lžeme o sobě a o světě. (Protože rezignujeme na pravdu, neusilujeme už o pravdu, ale přebíráme nějakou hotovou pravdu.) Ačkoliv lež je možná špatný pojem... dobrovolně rezignujeme na pravdu, zotročujeme se. Jistě, že to mnoha lidem pomáhá a vždycky pomáhalo, protože být na světě je sakra těžké, těkat bez ukotvení. Podle mne za to ale platí příliš velkou cenu.

Být neukotven v bouři existence... vždycky jsem měl hrozně rád romantiky 19. století, Byrona a Shelleyho, Lermontova a Máchu, protože se nebáli přiznávat si i nepříjemné pravdy a byli neskutečně dynamičtí. Všechno pro ně bylo jen zdáním, náladou... ne nadarmo zahajuje romantismus, který je vlastně pokusem vyrovnat se poprvé s modernou, s popřením existence boha osvícenci, Faust, velkolepá hra o člověku, jejímž hlavním motivem je poznání, že pokud člověk ustrne ve své existenci, přestává vlastně existovat.

Říkáš, že odklon od náboženství nepřinesl humanizaci... pochopitelně, snaha všech humanistů je tragická v tom, že většině lidí asi bude jejich myšlení vždycky vzdálené. Psal jsem teď do jedněch novin takovou úvahu o tom, proč Wikileaks nic nezmění. Argumentoval jsem, že lidi za chvíli wikileaks přestanou bavit. Konec konců, každá revoluce vždy vedla jen k tomu, že se společnost mocensky přeskupila. Lidi se ale nikdy nezměnili, vždy jim šlo o ty základní biologické potřeby, základní instinkty. Stát se alfa samcem.

Tak si pojďmě společně oslavit zrození nepřemožitelného Slunce, je to pěkná stará tradice, ačkoliv už sama pěkně synkreténistická... Myslím, že je moc fajn, že nám na jaře příroda zase rozkvete a děvčata odloží kabáty do skříní.

Nic proti pěkným kabátům, teda...

Tak ono mu to občas vychází, třeba s náma.

Nu, pokud jako lidstvo víme, dospěl člověk k rozumu postupně. každý z nás si vzadu v hlavě nosí amygdalu jako vzpomínku na vývojovou fázi, kdy rozum vyloženě překážel, protože zdržoval, přežití zajistily instinkty. Jenže pak člověk skočil dolů, uchopil větev, aby jednu ubalil kolegovi... a kolega se s boulí na hlavě jal dumat, jak to tomu s větví vrátit. I spočinul jeho zrak na kousku kamene a stvořen byl pěstní klín...

Nemohlo to být takhle nějak? Čistě teoreticky, proč je evoluce k člověku nepravděpodobná, pokud evoluce funguje tak, že přináší pokrok?

Vem si mraveniště, nemá mraveniště taky jakousi formu vyšší rozumové struktury, než, řekněme, jeden mravenec nebo třeba kobylka?

Mimochodem, když už kladeš ten dotaz, nekladeš ho zle? Nedeterminuješ možný odpovědi rámováním otázky zájmenem Kdo?

Mimo jiné případnou odpověď předpřipravuješ personifikací, antropomorfismem.

(Konec konců, soudím, že je z určitýho úhlu pohledu jedno, jestli nějaký bůh je nebo není. Ty může nějaký mravní zákon přijmout za svůj tak, jako tak. Jde jen o orientaci ve světě, buď se orientuješ sám, nebo si platíš příslušnou službu. například formou desátku.)

Fakt by mě zajímalo, za co jsem TADY dostal toho mínusovýho bludišťáka.

Otázka proč je klíčová. (Pokládání otázek je vůbec klíčový.)

Nu... náhodou. (Samozřejmě, někdo jiný to může vidět jinak.)

Co teda s tím? Vida, hedoné. Zkrátka a dobře, život nemusí mít smysl, ne "externí" transcendentní smysl. Sartre si myslel, že člověk musí dát vlastnímu životu smysl sám. Btw tohle je i základem zdánlivě tak od světa Sartrových myšlenek odlišnýho filmu, jako je Život Briana.

Proč do toho pleteš ten darwinismus ve společnosti? To je jen jeden z možných životních projektů, jak ukazují třeba moje oblíbené Kurosawovy filmy jako Rudovous a Dodeskaden. Kromě toho o úspěch šlo lidem vždycky až v první řadě, přinejmenším od neolitický revoluce. Co například lidem vyčítal Ježíš nebo Buddha? Honbu za materiálním úspěchem. To vůbec není záležitost 20. věku. Aspoň myslím.

A k tý dichotomii narození - smrt. Zrod je jistě radostná událost. Jednak je jaksi biologická danost, že člověka těší narození potomka (druh takto zajišťuje svoje přetrvání) a pak... narození je doba naděje. Momentálně tu máme svátek narození slunce, Dies Natalis Solis Invicti, zimní slunovrat, nejradostnější okamžik roku uprostřed nejdepresivnější tmy. (Ano, shodou okolností se časové zařazení shoduje se svátkem narození boha člověka...) Těšíme se, že čas běží v cyklech, že příroda znovu ožije. (Mystérium na Eleusíně.) A smrt? V mnoha náboženstvích je propojena se zrozením, uroboros. Například ve východní Asii staří lidé dobrovolně odcházeli umírat na vysoké hory nad vesnice, aby nezatěžovali svou další existencí, kterou nahlíželi jako zbytečnou, komunitu. Každý smrt nechápe tak jako my evropané, jako tragickou.

Jistě, že je tragická. Ale pokud se s ní dokážeš smířit, ještě to neznamená, že život nahlížíš povrchně. A rozhodně to myslím neznamená, že taktéž musíš nahlížet i zrození.

Ačkoliv, pro mne za mne, narodí se to, no. U mne to už je o náladě, jestli v takových věcech spatřuju velké mystérium života a nebo jen takový špatný vtip přírody. (Monty Python's Meaning of Life... krásný, krásný film.)

V každém případě, myslím, že je potřeba rozlišovat mezi lineárním a cyklickým pojetím času. Já se čím dál víc přikláním k tomu cyklickému.

Nicméně, tohle všechno jsou sice krásný pohádky a vyplkávání se, ale pointou tohohle celýho je provokace směřující k poukázání na to, že smrt není veřejná žáležitost a neměla by být podrobena mediokratickému rituálu oslavy tekuté přítomnosti. Proto se instinktivně zlobím na oplakávání fotbalistů.

Konec konců, tak umřeli, narodí se další.

Jen to, že ty palečky jsou nespravedlivý, ten, kdo lépe argumentuje, má samou červenou

"Na základě rozumu se člověk taky daleko nedostane a nedostal."

Beru, žes to myslel tak, že pouze na základě rozumu. To je samozřejmý.

Dobrá diskuze, mimochodem, velmi podnětná.

Ve skutečnosti se to ale - aspoň z jistého pohledu - neliší právě v tom, že to odbourává hranici mezi intimním a veřejným světem.

Samozřejmě, bylo by nefér k Iniestovi srovnávat ho s Banegovou webkamerou.

Ale tady jde o něco jiného. Pro mne smrt není tabu.

Entita, původně latinsky živá bytost.

Kdo nadal člověka rozumem? Přírodní výběr.

Příroda je složitá struktura struktur. Nicméně my se tu pohybujeme na mapě fenomenologie, což nám taky mohlo dojít. Nezáleží přece na tom, jaká příroda skutečně je jako noumenon, ale jak se nám jeví. Podstatou toho citátu, tý myšlenky, je to, že se člověk světa, do kterého se rodí, snaží zmocnit, uchopit ho rozumem, poznat, porozumět mu. Člověk je zvědavý. Nesmírně silně - cítí - instinktivní potřebu poznávat svět, který se - protože není poznán - jeví chaotický.

"Pakliže v sobě budeme popírat emoce při ztrátě člověka, tak je musíme popřít i při "získání" člověka. Buď obojí, nebo nic."

• proč vlastně? Tohle se mi nezdá, protože smrt a narození mohou být a myslím, že i jsou úplně odlišné kategorie.

V každém případě tu stále argumentuješ, že smrt vyvolává emoce. To je pochopitelné, ačkoliv podle mne je podstatné uvědomit si, odkud se ty emoce berou a jaksi je esteticky nahlédnout. Konec konců, člověk není schopen bez něčeho takové absorbovat opravdovou hrůzu, například válku a pokud se nedokáže odpoutat od nadvlády emocionality, skončí s vážnou psychickou poruchou. Taxi driver, Ďáblové na prahu.

Heh, tohle mne baví... během "krásnýho století" zemřelo víc lidí, než během všech předchozích dohromady. Nu, ono jich i víc žilo, že ano.

Nejde o život na základě rozumu, jde o život bez útěchy z ontologie. Nikdo nepochopil velké postavy tohoto století, i předchozích, které útěchu z ontologie nepotřebují, útěchou je jim samotná existence. Konec konců, kdo říká, že je život snesitelný? To je bizarní kategorie, snesitelnost života.

Ano, obrovský počet lidí nedokáže "unést" "tíhu existence". Většinou právě emocionální tíhu, úzkost, nedokáže prohlédnout vlastní emoce. Nešťastná láska, zoufalé vyhlídky... a jako útěcha buď new age se synkreténistickými úniky typu Wiccy nebo katolicismu ekumenického období... nebo třeba ten toluen, nerad vzpomínám na desítky cca 12letých dětí v Kluži, které jsme míjeli na velké městské třídě, seděli na schodech pod domovními vchody s flaškami ředidla v ruce.

Bylo by krátkozraké vidět za tím přemíru racionality. Podle mne jde o její nedostatek.

Ta rada je zoufale existencialistická.

Mě se na tom nezdá veřejná deklarace individuálního prožitku. Je to stejný, jako když média informují o růžovém kožešinovém prkénku jiné fotbalové hvězdy nebo když pouští porno made by Banega.

Nezdá se mi na tom prolínání naprosto bazálních sakrálních prožitků do zcela profáního prostředí a tím popírání struktury lidského života.

Nebo ještě jinak vyjádřené: Nelíbí se mi na tom reality show.

Víra jako útěcha z ontologie, Grobare. Víra jako lež, to v první řadě. Zvlášť jakákoliv monoteistická víra. Já jsem přesvědčený svobodomyslný pohan, uctívám si svůj dub jako metaforu ducha přírody, nikoliv jako obskurní antropomorfní božstvo založené na Aristotelově poznámce o prvotním hybateli.

Podle mne skutečná moudrost oportunismus (respektive darwinův zákon) v člověku naopak překonává. Vem si humanistický ideál sebevzdělávání se, humanizace. Humanus, člověk. Člověk je ten, kdo se vzdělává, kdo na sobě pracuje, kdo si dokáže - existencialisticky - najít své místo na světě.

Byla to rebelie vůči stávající praxi, kdy ti místo na světě hledal kněz, místní svatý nebo strážný anděl. Tedy ideologie, petrifikující stávající společenské pořádky, řečeno s marxisty.

Ale tohle hlavně není o víře, je to o tom, že je hrozně trapný furt se precitlivěle hrabat v kýčovitých projevech lásky k padlým spoluhráčům. Copak to není totéž, jako řekněme pompézní a vylhaně patetický závěr Vojína Ryana?

Jdi a dívej se, Nanking Nanking na vás.

člověk není entita, je jsoucno...

Skvělý, takhle se dostaneme jistě daleko. V každým případě jazykem, který snad pochopíš: já nikde netvrdím, že se člověk dostal na měsíc nebo jižní točnu pouze rozumem, dostal se tam taky nohama a rukama a jistě i touhou objevovat neznámé, impulsem zvědavosti apod.

Ale... rozdíl mezi Amundsenem a Scottem dobře vykreskuje podstatu věci.

A pak... ty tu tvrdíš, že se člověk rozumem nikam nedostal, já tu takovou volovinu z huby nevypouštím. Kouzelná hláška, vzhledem k dějinám lidstva. Prober se uvědom si, že věci nejsou jinajang, emocionalita je od racionality neoddělitelná, protože člověk je člověk. Nicméně nebýt toho, že je člověk nadán rozumem, že sakra touží - a touha není jen emocionální projekce - vnášet řád do temného chaosu přírody, mohli bychom stále skákat z liány na liánu a rozbíjet kokosové oříšky jeden druhému o temeno.

A neš mne začneš bít tímhle kokosem: temný chaos proboha není hodnotící soud, vyjadřuju tím - respektive Patočka tím vyjadřoval, když se takhle vyjadřoval - fakt tajemného prostředí, do kterého je vlomen člověk jako cosi cizorodého, protože rozumného.

Prostě se na celkem cokoliv dá pohlédnout různým prismatem a určitě nezaškodí uvědomit si to.

A nebo jednoduše řečeno - mě se tyhle laciný projevy krázkozraký sentimentality nelíbí, někomu se líbit samozřejmě mohou. Je to jistě lepší, než kdyby se porvali; nebo to určitě není horší, aspoň, pokud budeme trvat na tom, že rvačka je taky veřejná deklarace krátkozraký sentimentality.