Baskické derby, aneb pohled na jednu vášeň

Kortabarria a Iribar přinášejí Ikurriñu. © www.euskaraz.net

Nevídaný týden v La Lize. Po pondělní "supermanitě" servíruje La Liga další exkluzivní menu. Měření sil, které tu tři roky chybělo. Real Sociedad a Athletic Club slibují divadlo, které možná neokouzlí ofenzivním galapředstavením, nabídne ale bezesporu jednu z nejzajímavějších, nejnepochopitelnějších a nejtradičnějších bitev fotbalové světa. Baskické derby, zápas přátel, zápas rivalů na krev a pokrevních bratrů zároveň. A opět nepůjde o derby obyčejné.

Erreala, v baskičtině "královská" fotbalová společnost ze San Sebastianu, honosné perly Biskajského zálivu a exkluzivního letoviska, představuje skutečný protipól Lvů z průmyslového srdce země. Elegantní paláce útočiště vysoké madridské šlechty a tovární haly ocelové aglomerace. Ačkoliv od roku 1910 královský klub, Real Sociedad byl vždy tím druhým ve stínu slavnějšího rivala. A rivalita byla přirozená.

Soupeření dvou sousedních provincií a dvou center Baskické země, Euskal Herria, bývalo jakýmsi vyhroceným a rozpadajícím se sňatkem z nutnosti. Real Sociedal, bezesporu vždy úhlavní rival; zároveň baskický bratr, reprezentoval vždy podobné hodnoty jako Athletic. Až do roku 1989 zastávaly oba kluby stejnou přestupovou politiku a platilo pravidlo, že si navzájem nebudou odlákávat hráče. Dalo by se říct, že úspěch rivala těšil natolik, nakolik byl úspěchem Baskicka jako takového. Proto si Real Sociedad a Athletic Club podle názorů madriďanů navzájem pomohli k titulům v osmdesátých letech, jejichž první polovina byla patrně nejsladším věkem hojnosti pro oba kluby a jejich fanoušky; pro celý baskický fotbal.

Po roce 1989 Real Sociedad "podlehl realitě" a začal zaměstnávat hráče, které "neživila půda naší země", jak eufemisticky popisují představitelé Athleticu "politiku cantery". (Prvním z nich byl irský reprezentant John Aldridge.) "Con cantera y aficion, no hace falta importacion." Lvi proto již nepovažovali za nutné dodržovat pravidlo o nezasahování a v polovině devadesátých let podepsali smlouvu s mladým klenotem Errealy, sedmnáctiletým Josebou Etxeberriou. Zaplatili tehdy rekordní tři miliony Eur a o 445 ligových zápasů později se s živoucí legendou baskického fotbalu velkolepě rozloučili. Fanoušci Realu Sociedad se samozřejmě cítili podvedeni. Hněv vůči šikovnému křídlu resultoval v obrovský transparent s pesetami pro "Pesetera" a bezprecedentní přetrhání vazeb. Dalších dvanáct let byly vzájemné zápasy o poznání vyhrocenější, než dřív. Athletic navíc v poslední době přiléval olej do ohně a přivedl z kádru rivala Igora Gabilonda, Xabi Castilla a zejména talentovaného útočníka Iniga Diaze de Ceria.

Etxeberriův přestup nebyl přes vlnu kontroverzí první, který se mezi kluby odehrál. Oba dresy obléklo už třináct hráčů, prvním z nich byl Isidoro Urra v roce 1948.

Přestože je rivalita v posledních letech větší, než kdy dřív, Baskické derby se tentokrát odehraje v atmosféře vzájemného porozumění. Pátý prosinec je totiž dnem připomínky události, která před třiceti čtyřmi lety poznamenala vzájemné zápasy jako nic jiného. Bylo to rok po smrti Generála Franca, v době přechodu země k demokratické samosprávě. Pátého prosince 1976 zahájili klubové legendy a kapitáni José Angel Iribar a Ignacio Kortabarria pohárový zápas slavnostním položením baskické vlajky Ikurriňi do středového kruhu starého stadionu Atoxa. Bylo to první veřejné "vyvěšení" baskické vlajky v době, kdy mohl být takový čin klasifikován jako velezrada; bylo to jasné přihlášení se k demokratickým hodnotám a právu na sebeurčení.

Čin Iribara a Kortabarrii bývá řazen do různých žebříčků politických gest na sportovním poli. Dnes se nám může jevit průnik fotbalu a politiky jako kontroverzní, nevhodný. Historické události musíme ale chápat ve dvojí perspektivě, v první řadě jako zrozené z ducha své doby. Teprve když pochopíme situaci, která vedla oba slavné hráče k až disidentskému projevu osobní odvahy (atmosféra v zemi zmítané nejistotou byla napjatá, nechyběly revolvery na půdě parlamentu a zápas vysílala celostátní televizní síť), zjistíme, že za svůj odpor ke sportu jako nástroji politického boje vděčíme tomu, že nejsme svědky utrpení, které by v nás vyvolávalo potřebu hněvu. Španělsko je demokratickým státem a Baskové mají svou autonomii, baskičtina je státním jazykem a neexistuje zákon, který by hrozil trestem smrti za přihlášení se k hodnotám malého národa vyvěšením jeho vlajky. Proto jsou dnes oba kluby i autonomní baskická vláda připraveny připomenout tuto událost a kapitáni obou týmů Orbaiz a Aranburu položí před výkopem Ikurriňu do středového kruhu stadionu Anoeta.

Kdo by chtěl prohrát takový zápas? Soupeři si jistě v následných vyhrocených devadesáti minutách nic nedarují. Atmosféra na Anoetě bude jistě elektrizující a my se máme jistě na co těšit. Uvidíme, zda zvítězí Modrobílí a nebo hostující Lvi.

Statistické okénko:

Od desátého února 1929, prvního ligového zápasu vůbec, který se skončil remízou 1-1, odehráli soupeři 126 zápasů. Lvi jsou pochopitelně úspěšnější v poměru 53 - 32 – 41, 218-171. V roce 1930 zvítězil Athletic na půdě soupeře 7-1, díky hattrickům Gorostizy a Iraragorriho otočil nepříznivý stav.

Real Sociedad je dvojnásobným vítězem La Ligy i Copa del Rey, první pohár získal v roce svého založení 1909, je tedy trojnásobným mistrem Španělska. Athletic Club se s osmi ligovými tituly a třiadvaceti poháry řadí jako šestnáctinásobný šampion hned za Real Madrid a Barcelonu. Poslední vzájemný zápas vyhrál Athletic v lednu 2007 na Anoetě 2-0 díky dvěma trefám Andoni Iraoly.