El Derecho de retención, aneb navždy spolu (i když jeden nechce)

Quini (© marca.es)

V minulosti existovala v La Lize pravidla, která jsou z dnešního pohledu těžko pochopitelná. Jedním z nich bylo El Derecho de retención.

Zadržovací právo dávalo klubům možnost udržet španělské fotbalisty v podstatě in aeternum, tedy na věky, a sice nikoliv na základě dohody, nýbrž jednostranným rozhodnutím, se kterým daný hráč nemusel souhlasit.

Navždy spolu

Pravidlo platilo od roku 1966 a týkalo se španělských fotbalistů, kterým končila smlouva. V takovém případě ji mohl klub prodloužit, k čemuž mu stačilo splnit jedinou podmínku - zvýšit roční mzdu o 10 procent. Za rok klidně znovu a tak pořád dokola. Není proto divu, že se hráčům v podstatě otrokářský systém nelíbil a začali usilovat o jeho změnu, což vyústilo ve stávku v roce 1979.

Podle některých přišel konec zadržovacího práva už v roce 1976, kdy vešel v platnost nový zákoník práce, který se měl týkat i fotbalistů, jenže kolem celé situace panovala řada nejasností a zmatků.

V lednu 1978 vznikla AFE (Asociace španělských fotbalistů) a jen o několik měsíců později pohrozila stávkou, pokud se El Derecho de retencion neupraví na základě zmíněného zákoníku práce tak, že bude uplatnitelné maximálně na jeden rok. Tak se nestalo (Španělský fotbalový svaz byl proti) a tak o rok později hráči skutečně šli do stávky.

Stávka, která vše změnila

Stávka začala v březnu 1979, trvala týden a znamenala začátek konce zadržovacího práva. AFE a svaz si sedly ke stolu prvního června a sedmého už vzešla první změna. El Derecho de retención v pravém slova smyslu v podstatě zmizelo a bylo nahrazeno možností kontrakt prodloužit. Vztah mezi hráčem a klubem upravila dokument o 7 kapitolách a 32 odstavcích, který byl podepsán 13. července. Zadržovací právo bylo časově omezené a skončila jeho nekonečnost. Nový systém byl závislý na věku hráče, klub ho mohl udržet na jeden až tři roky. Jestliže poté nedošlo k dohodě, byla smlouva ukončena a hráč byl volný. O šest let později bylo El Derecho de retención vymazáno z pravidel úplně.

Nejznámější "oběť" zadržovacího práva

Není pochyb o tom, že El Derecho de retención přibrzdilo (možná i zničilo) kariéru celé řady hráčů. Zřejmě nejznámějším případem je Quini. Jeden z nejlepších španělských útočníků historie a pětinásobný nejlepší střelec La Ligy byl dlouhá léta v hledáčku Barcelony, jejíž nabídky ale Sporting Gijón zas a znovu odmítal. A to i po sezóně 1975/1976, kdy Asturijci i přes Quiniho druhé Trofeo Pichichi za 21 vstřelených branek sestoupili z nejvyšší soutěže. 

Ani 50 milionů peset (300 tisíc eur), které byla Barcelona ochotna složit, Sporting neobměkčilo a gijónský celek využil zadržovacího práva, což samotný Quini nesl hodně těžce. "Vážně jsem v té době přemýšlel, jestli nemám ukončit kariéru," prozradil. Rozhodl se pokračovat a o čtyři roky později (tedy v době, kdy už bylo El Derecho de retención zeslabeno) na Camp Nou konečně mohl zamířit, a to výměnou za 82 milionů peset (500 tisíc eur), což byla jedna z hlavních zpráv léta 1980.

Další články věnované momentům či tradicím, které se proměnily v legendární a obklopují je zajímavé okolnosti, najdete v sekci Španělské střípky.