Fotbal v Mauthausenu. Příběh zápasů, které se už nikdy nesmějí hrát

(© marca.es)

Přestože v koncentračních táborech umíraly desetitisíce nevinných, prostor se našel i pro fotbal. Nešlo však jen o kratochvílí, nýbrž o možnost, jak si zajistit přežití.

Dnes už mezi námi nejsou, jejich příběh ano. Sigfried, Cristóbal a José. Nikdo z nich už nežije, aby mohli oslavit výročí dne, kdy se podruhé narodili - 5. května 1945. Před několika roky ale vše odvyprávěli deníku Marca.

Dva obrněné vozy a jeden americký jeep zastavily na silnici vedoucí k táboru Mauthausen. Posádka jeepu zvedla závoru a pod roztaženými křídly říšské orlice vjela na plácek před garážemi nacistů. Zpráva o příjezdu Američanů se v táboře rozlila jako řeka z koryta. Někteří vězni pomáhali otevřít hlavní bránu, aby se mohli se zachránci přivítat. Konečně svobodní...

Tak vše popsal další přeživší Mariano Constante ve své knize Los años rojos (Červené roky). 

Protože tam, kde bylo zavražděno 120 tisíc lidí, se také kutálel míč. A mnozí - včetně Španělů - unikli smrti díky fotbalu.

Fotbal v Mauthausenu pod hrozbou smrti

"Musíš najít odvahu" - "Na co, José?" - "Na to, abys řekl, co se tam stalo." Tam v Mauthausenu. Tam v Gusenu. Tam v Dachau. Tam v Gross-Rosenu. Tam v Buchenwaldu. Různá místa, stejný příběh. Prokletá místa, kde míč z hadru, papíru a kůže, který držel pohromadě díky kousku provázku, znamenal alespoň chvilkový odklon od každodenního hororu, brutality a vraždění.

Je to příběh zápasů, které se nikdy neměly konat. Fotbal mezi zdmi a drátěnými ploty nacistických koncentračních táborů za druhé světové války. Ale hlavně je to příběh Siegfrieda Meira, Cristóbala Soriana a José Marfila, tří věznů z Mauthausenu. Co viděli, co zažili, co přežili. Vyprávění o zápasech tak skutečných, jako je sám život. Život, který si zachránili díky kopání do improvizovaného balónu. "Fotbal nás zachránil od jisté smrti," shodují se.

Do rakouského Mauthausenu - ležící asi 20 kilometrů od Lince, kde Adolf Hitler strávil část dětství - bylo po španělské občanské válce posláno mnoho republikánů. První koncentrační tábor mimo Německo se stal továrnou na smrt Evropanů z mnoha zemí. "Měl jsem štěstí, že jsem prošel prvním výběrem. To mě zachránilo od okamžité smrti," ujišťuje José Marfil, vězeň číslo 3 787.

"Fotbal se tam začal hrát s míčem, který z hadrů vyrobili Španělé. Bylo tam velké nádvoří, na němž si ho začali přihrávat," vysvětluje Siegfried Meir, vězeň číslo 117 943. Ostatní vězni nechápali, protože podobná kratochvíle mohla mít cenu nejvyšší - okamžitou popravu. "Němci a Poláci nám říkali, že jsme se zbláznili. Že nás esesáci zabijí, protože je to zakázané. Jenže my potřebovali něco na povzbuzení, ať to bylo zakázané, nebo ne. My Španělé jsme byli v Mauthausenu už tři nebo šest měsíců a začali jsme cítit, že nám ubývají síly," dodává další pamětník Luis Gil.

První výhra nad nacisty

První konvoj Španělů dorazil do Mauthausenu v srpnu 1940, což s přihlédnutím k vyprávění Luise Gila znamená, že s fotbalem se začalo na konci stejného roku nebo začátku letopočtu 1941. A záhy přišlo první vítězství nad nacisty, které znamenalo obrovskou vzpruhu ve snaze přežít. "Ten zápas v sobě neskrýval žádnou sportovní hodnotu, ale znamenal naše první vítězství nad esesáky. Přestože tvrdili opak, nedokázali nám vzdorovat. Cítili jsme se silní," pokračuje Luis Gil.

Dozorováním věznů znudění příšlusníci SS našli ve fotbale zdroj zábavy, vytržení z rutiny. "Nacisté se na hřiště příliš nehrnuli, ale vše pozorovali ze zdí a věží. Jeden z velitelů vše viděl a zavolal si Navaza, aby mu řekl, že může zorganizovat zápasy, že mu dá boty a míč," říká Meir. Nešlo o nápad, ale o příkaz. Velitel tábora Franz Zieris i jeho pomocník Georg Bachmayer měli fotbal rádi. Cesta byla umetená. Šlo o začátek něčeho, co se stalo tradicí - zápasů mezi vězni.

Siegfried mu říká příjmením - Navazo - ale jeho jméno je Saturnino. Saturnino Navazo, rodák z Burgosu, vězeň číslo 5 656, poloprofesionální fotbalista třicátých let a jedna z hlavních postav příběhu. Působil v Deportivu Nacional, jednomu z nejznámějších klubů v Madridu té doby. "Navazo bylo záložníkem a organizoval zápasy mezi vězni různých národností - Francouzů, Maďarů, Španělů... Dělal to pro potěchu Němců. Ale jeho to bavilo, protože fotbal měl nejradši. A když mohli vězni hrát fotbal, na chvíli zapomněli na peklo, které prožívají," tvrdí Meir.

Přátelství na celý život

Životy Siegfrieda a Navaza se navždy protnuly právě v Mauthausenu. "Když mě přivezli, bylo mi deset. Byl jsem sám, světlé vlasy, modré oči a mluvil jsem německy. Nebál jsem se smrti, protože jsem se už několikrát dostal z nejhoršího. Když na mě přišla řada a měl jsem se svléknout a nechat ostříhat, začal jsem křičet tak, že hlídkující nacista se mě zeptal, co se děje. 'Ten idiot mě chce ostříhat,' zařval jsem na něj. Do dnešního dne si neumím vysvětlit, že zmíněný nacista měl určité pochopení. Neostříhali mě a řekli mi, že půjdu mezi Španěly. Myslel jsem, že lžou, protože to dělali často. Ale tentokrát ne. Zavolal jednoho muže, byl to Navazo," pokračuje Meir. "Podíval jsem se na něj, on na mě, bylo to něco neuvěřitelného. Bylo to poprvé, co jsem viděl tak dobrácký úsměv. Dodal mi důvěru. Nacista upozornil Saturnina, že odteď je za mě zodpovědný. Mně řekl, že mám být pořád po jeho boku. Jako pejsek."

Ani po vysvobození se Navazo toho světlovlasého kluka nevzdal. Adoptoval ho jako syna a odvezl do Francie, kde začali nový společný život.

"Pro mě byl Navazo idolem. Sledoval jsem ho, jak se před zápasy protahuje, ptal jsem se ho, jestli ho mohu namasírovat. Nosil jsem mu boty a výbavu."

Fotbal se hrával v neděli, dni odpočinku, a to na Appelplatzu, největším prostranství, kde se vězni každé ráno řadili. Nacisté poskytli vše potřebné - boty, dresy, míče, dřevěné brány. "Byl tam i někdo, kdo byl chápán jako rozhodčí. Šlo o dalšího vězně, kterého pozorovali dva esesáci," dodává Meir. "Ti, kteří hráli, se alespoň na dvě hodiny mohli zbavit těch prokletých pruhovaných mundúrů. Vzpomínám si, že Španělé měli červenobílá pruhovaná trika a modré trenýrky. Jako Atlético."

Brzy se utkání začala organizovat i v podpůrném táboře Gusen, který byl vzdálen 4,5 kilometru. Ke vzpomínkám se přidává Cristóbal Soriano, vězeň číslo 4 534: "V Gusenu vytvořili tým Španělé, Němci, Poláci, Češi... Nepamatuji si rok, ale první zápas hráli Španělé proti Němcům a vyhráli. Hráli na hlavním nádvoří a měli normální míč, jaký se tehdy používal."

Fotbal jako anestezie

"Mnozí se chodili dívat. Hrálo se u vstupu do Mauthausenu, byl to obrovský prostor. Samozřejmě, že hřiště mělo jiné rozměry. Improvizovalo se. Neděle byla dnem odpočinku, ale pokud se vězňům dostávalo sil, šli se dívat na fotbal. Hrálo se odpoledne. Nešlo o ligu. Hrály proti sobě národy. Španělsko proti Maďarsku a to zase proti jiné zemi. Každý týden se to měnilo, nic nebylo pevně určeno," nekončí Meir.

"Všichni jsme neměli stejná práva, ale sledovat fotbal bylo dovoleno. A skvěle jsme si to užívali. Na chvíli jsme mohli zapomenout na trápení a soustředit se na něco jiného, i když jsme pořád měli v hlavě, jak by se šlo z toho pekla dostat," navazuje Soriano. Marfila naopak fotbal nechával chladným: "Jediné, co mě zajímalo, bylo přežít den. Fotbal ne. Když přišla chvíle, kdy nebylo co dělat, raději jsem odpočíval. Podmínky byly nelidské. Pokud jste jeden den nedostali nakládačku, bylo to jen díky štěstí. Budili nás v pět ráno a museli jsme jít pracovat. Bolest, nebolest. Museli jste si dávat pozor, aby o vás něco neřekli ti, kteří veleli. Jinak by vás popravili. Ne dlouho, ale určitou dobu jsem pracoval v kamenolomu. Denně jsme po 186 schodech několikrát nosili 50kilové kameny. 

"Chránění" fotbalisté

Řada vězňů zemřela. Nemocní, vyčerpaní nebo promrzlí padali k zemi a kámen, který nesli, je zavalil. A když zeslabení přežili, dorazili je esesáci. Plynem, obuškem, provazem... Usmrcení mělo mnoho podob, jednu krutější než druhou. Fotbal se ale v Mauthausenu stal cestou k přežití. Nacisté se chovali k hráčům lépe. Proč? Chtěli je mít v dobré kondici, aby jim na hřišti mohli předvést dobrou hru.

"Navazo stejně jako ostatní pracoval tvrdě. Nosil kameny a trpěl. Pak začal hrát fotbal a začalo se mu dařit lépe. Nacisté mu dali práci v kuchyni, kde loupal brambory. To byla v táboře ta nejlepší práce. Kdyby nehrál fotbal, při tahání kamenů by zemřel jako mnoho dalších. Fotbal znamenal záchranu před jistou smrtí," opakuje Meir. "Hráči dostávali i lepší jídlo a větší porce. Chovali se k ním lépe, to je jasné. Vyhladovělý člověk nemůže hrát fotbal. Byli trochu chránění. Byl to způsob, jak přežít. Hrát fotbal."

"Ale ani fotbalisté se nevyhnuli brutalitě. Občas neměli sílu pokračovat. Nemůžete se na to dívat z pohledu normálního fotbalu. Okolnosti tam byly neuvěřitelně těžké."

Těžko pochopitelný příběh je odvyprávěn, José. Příběh zápasů, které se už nikdy nesmějí hrát...

Další články věnované historii, momentům či tradicím, které se proměnily v legendární a obklopují je zajímavé okolnosti, najdete v sekci Španělské střípky.